Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 4. Den 5.  23.2.2006 (čtvrtek)   Den 6.
Fathepur Sikri - jak jsme koupili draho mramor
- Uttar Pradesh -

      Ráno vstáváme. Bereme tuktuk na autobusové nádraží. Tuktukář hned nabízí jako ten včera, že má taxi, a že nás odveze do Fathepur Sikrí a zpět za 600 rupek. Nechceme, je to drahý. A hlavně by čekal jen 2 hodiny. Nasedáme do busu. No busu, spíše minibusu. Já se mezi ty sedačky nemohu vejít. Mám tak nějak zkroucený nohy. Levou pod sedadlem a pravé koleno u brady. Cesta trvá jeden a půl hodiny (cca 40 km). Děs, ale za pouhých 22 rupek na osobu. Je to neuvěřitelné, ale napočítal jsem v minibusu velkém jako dodávka, 45 až 50 Indíků (a 5 bělochů). V plném autobuse se proplétal průvodčí, vybíral peníze, vydával jízdenky. Zároveň fungoval jako space manager (ukazuje nově přistupujícím kam si mají sednout a nebo stoupnout). Do již podle mne plného autobusu, přistoupilo vždy na následující zastávce, několik dalších Indíků. To je i další pravidlo z Indie: do již zdánlivě plně obsazeného autobusu přistoupí na následující zastávce vždy aspoň několik Indíků. Na sedačku, kam jsem se já stěží nasoukal, se vejdou 4děti, nebo 2mámy s 2dětmi, a nebo 2 a půl Indíků. Dorazili jsme do Fathepur Sikrí. Toto nádherné, opevněné a opuštěné město bývalo v letech 1571 až 1585 za vlády císaře Akbara hlavním městem Mughalské říše. Nahoře na kopci je staré město a Vítězná brána – 54 metrů vysoká (Buland Darwaza), ke které vede řada schodů. A je vidět z poměrně velké vzdálenosti. Jdeme k ní, ale bohužel špatným směrem. Hlavní ulice města je asi 4 metry široká a po obou stranách jsou malé krámečky s čímkoliv. Smrad a historie dýchá z každé kamenné zdi, i nádherně tesaných sloupů. Jaksi ulička vedoucí k mohutným schodům je tak zastrčená mezi prodavači, že až na podruhé ji nacházíme. Jsou tam děti a už slyšíme jejich oblíbené – pen, please. Dáváme jim 2 propisky s firemním logem a děti jsou nadšené.
      U majestátných schodů k Vítězné bráně se opakuje komedie s průvodci a prodejci všelijaké ozdobné veteše. Stoupáme po červených pískovcových schodech a zíráme. Je to úchvatné, ta velikost brány Buland Darwaza. Přímo nad námi v klenutí brány je asi 6 ohromných včelstev. Ta, kdyby spadla dolů, tak nestíháme zdrhat. Sundáváme boty a rychle přebíháme přes rozpálený kámen do stínu vnitřního prostranství – dvora, velikosti cca 400 krát 400 metrů. V levé části se nachází mešita Jama Masjid, známá jako mešita Dargah, a říká se, že je to prý kopie mešity v Mekce. V severní části nádvoří je hrobka Šejcha Salima Čistího, postavená z bílého mramoru. Tak se tak rozhlížíme po nádvoří a tu se k nám přitočil nějaký Indík. Povídá něco o průvodcovství. Ignorujeme ho. Nedá se. Vysvětluje, že je student Arabic school, že zde dělá oficiálního průvodce, a že to dělá zadarmo. Po zkušenostech s Indíky, kteří nedělají nic pro nic a za nic váháme. Odkud prý jsme a jak se nám líbí jeho země. Tak po chvíli souhlasíme s tím, aby nás vedl. Popisuje nám historii moc hezky. Kde se pohřbívalo a kde se pohřbívá dnes. Minulost města, proč bylo opuštěno, krátce po smrti Akbara, protože bylo daleko od řeky a trpělo nedostatkem vody. A taky o nádherné hrobce z bílého mramoru. Ve vnitř je něco jako kamenné okno přání. Ženy, které chtějí otěhotnět, na prořezávané okno váží červené šňůrky a modlí se u toho.

Cesta minibusem v Indii Buland Darwaza (Vítězná brána) Hrobka Šejcha Salima
Cesta minibusem v Indii Buland Darwaza (Vítězná brána) Hrobka Šejcha Salima

      Nějaký Indík – prodavač, se nás chytil a pořád otravuje. Nabízí takové jako stříbrné přívěšky na nohu. 5 přívěšků za 400 Rs. Gába nechce. Náš jako průvodce říká, že je to drahý. Prodavač je však natolik vytrvalý, že asi po půl hodině chození za námi a neustálého nabízení a na základě doporuční průvodce kupuje Gába 7 přívěšků za 300 Rs. Po další půlhodině průvodcování, jsme konečně pochopili, proč to tak nezištně dělá. Zavedl nás na jednu terasu za mešitou Jama Masjid, kde ještě probíhají archeologické vykopávky a místní kameníci vyrábějí chybějící kamenné artefakty z červeného pískovce. Prodavači vyřezávaných miniatur z mramoru. Dózy na svíčky, vyřezávaný slon se slonem v břichu či ještě jedním. Vše z jednoho kusu. Zelenkavý, narůžovělý a šedivý na první pohled precizně vyřezávaný mramor. Už nás mají. Gábě se líbí ti sloni se slonem a slonem uvnitř. Mne se zase líbí stínítko na svíčku, velikosti malého pštrosího vejce s motivy slonů a lístků po obvodu. Je to kupodivu na potěžkání lehké. Říkám, že budeme ještě cestovat po Indii a že by jsme to cestou rozbili. Prý ne… Je to z mramoru a ten je pevný. Prý nám to zabalí do novin tak, aby se to nerozbilo. Ale chtějí 50 USD. To je moc. Říkám 40 USD. Kroutí hlavou. Tak se zvedáme a odcházíme. O něčem se baví a pak mne chytají za ruku a souhlasí s nabízenou cenou. Balí svícny do novin a neforemnou kouli zalepují izolepou.
      Tak tohle, takovou zbytečnost, jsme koupili 4-tý den našeho putování po Indii. A jak draze. A dokonce se nám podařilo svícny nerozbít a dovézt zpět domů. Ještě se nám snaží prodat několik dalších mramorových kousků. Nejsme jediný, koho stejným stylem zaháčkovali. Vedle probíhá podobná komedie s nějakým starším párkem. Asi by se dalo upravit české pořekadlo: kuj železo, dokud je žhavé – pokud koupil jeden kus, tak určitě má dost peněz, aby koupil ještě minimálně jeden další a tak do něj huč dál. Náš průvodce se tváří spokojeně. A po chvíli se s ním loučíme. Opakuje, že průvodcovství dělá zadarmo, ale když mu dáme nějaké ty peníze, tak bude rád. Ale, že m u je nemusíme dávat, jen když chceme. Prý tak 100, 200 Rs, povídá. Dáváme mu 50 Rs, ale on se tváří kysele, jako všichni Indíci. Málo, nevíš co s penězi, dej víc… Ještě zkouší další trik. Prý sbírá peníze, jestli nemáme nějaké české. Mám u sebe pro tyto potřeby několik kováků. Tak mu dávám jednu dvoukorunu. Prý sbírá peníze, ale papírový. A hned vytahuje na ukázku několik papírových platidel různých států. To nemá cenu.
      Otáčíme se a jdeme do starého města – paláce. U vstupu kupujeme vstupenky. Cizinci platí 5 USD a ještě 10 Rs za vstup, ale nějak jsme nepochopili za co. Něco jako poplatek pro zahraniční turisty. Na chvíli si sedáme do stínu a odpočíváme. V paláci je taky kohoutek s pitnou vodou a tak to riskujeme. Procházíme pomalu palácem, ale snažíme se držet hlavně ve stínu. Přeci jenom sluníčko pěkně smaží. Uprostřed nádvoří palácového komplexu je malé okrasné jezírko s terasou uprostřed. Fotíme se na něm. Postavil jsem foťák na fotobrašnu a nastavil časovou spoušť. Pak jen stihnout doběhnout po ouzonkém můstku doprostřed jezírka do 10 sekund. Velmi pěkná je Dvorana soukromých audiencí Diwan-i-Khas. Ve středu je mohutný nádherně vyřezávaný kamenný sloup. Pilíř se nahoře rozšiřuje a je spojen čtyřmi kamennými můstky s rohy místnosti. Z něj prý Akbar debatoval s učenci. V zadní části, za Dvoranou soukromých audiencí, je velká čtyřboká nádrž, zásobárna na dešťovou vodu. Místní kluci tu do ní za pár rupek pro turisty skáčou. Je to asi tak 10 metrů.

Mramorový vyřezávaní sloni   Královský palác   Diwan-i-Khas
Mramorový vyřezávaní sloni   Královský palác   Diwan-i-Khas

      Před palácem na severní straně taky několik kameníků pilně buší do kamene a přímo na sluníčku. Vyrábějí chybějící a nebo poškozené díly paláce. Jdeme se podívat na okraj zbořeného města, vzadu za palácem. Procházíme Sloní bránou – Hathi Pol, která dostala jméno podle dvou zle poškozených kamenných slonů, která hlídali vstup k paláci od severozápadu. Za ní se nachází zbytky města, kam až oko a všudypřítomný opar dovolí dohlédnout. Je tu taky 21 metrů vysoký Jelení minaret - Hiran Minar, zdobený stovkami napodobenin kamenných sloních klů. Nahoru se jde po točitém schodišti ve tmě. Nějaký kluk se hned nabízí, že nás za 10 Rs zavede nahoru. Nechceme. Jde s námi jak nahoru, tak i dolů a vyžaduje za to své peníze. Ze shora je výhled na ruiny města, palác a komplex okolo nádherné Jama Masjid. Jsme trochu unavení z courání po palácích a tak se vracíme do města, kde kupujeme vodu a mandarinky. A jdeme si ještě na půl hodiny posadit zpět do stínu mohutné Vítězné brány. Hned je u nás náš průvodce z dnešního dopoledne a nabízí nám, že nám ještě prodá ty kamenné vyřezávané slony z mramoru a to za pouhých 30 USD. Nechceme. Na sluníčku se po rozpáleném pískovci nedá bosou nohou vydržet déle než nějakých 5 sekund.
      Po chvíli se vydáváme zpět k místu, kde jsme ráno vystoupili z minibus a do jednoho, který jede zpět do Agry, usedáme. Jak je plný, tak vyjíždíme stejnou cestou, kterou jsme do Fatehpur Sikrí přijeli. Na nádraží se domlouváme s jedním tuktukářem, za kolik nás odveze na vlakové nádraží jestli má zájem, tak nás potom může odvézt do hotelu. Potřebujeme koupit lístky do Jhansi. Podle tuktukáře jezdí vlak poměrně často a první prý v 6 ráno. Tak se ptáme u okénka. Jede až v 8.30. To je pro nás pozdě. Už by jsme nechytili bus z Jhansi do Khajuraha. Tak se rozhodujeme, že pojedeme zítra ráno busem. První jede v 5 a druhý v 6 ráno. Opouštíme vlakové nádraží a procházíme kordonem tuktukářů a taxikářů a jdeme k tomu našemu. Za nějakých 30 minut jsme před vstupem do parku u Taj Mahalu. S tuktukářem jsme se dohodli na 55 Rs. Nemám drobný a tak mu dávám 100 Rs a on mi vrací papírový a drobný. Přepočítávám peníze a je to jenom 35 Rs. Tenhle trik už na nás zkoušeli v Delhi. Natahuji ruku a říkám, že chci ještě 10 Rs a Indík bez řečí dává zbytek. Další takové pravidlo pro cestování v Indii je: že v 50% případů Indiáni vrátí méně, než by měli. V 10 % vrátí naopak nějakou tu rupku navíc. Pořád si myslí, že máme peněz jako šlupek, a že je vlastně ani nemusíme počítat. Na pokoji dáváme sprchu, vyndáváme draze koupené mramorové svícínky a jdeme hledat banku, neboť už nemáme moc Indických rupek. Asi kilometr od hotelu jsem jednu našli. Měníme dohromady 200 USD. Kurz je 43 Rs/USD, ale za směnu chtějí poplatek 120 Rs. Říkám, že chceme hlavně drobný a tak dostáváme pěkný paklík 10, 50, 100 a 500 Rs bankovek. Ještě u okénka hnedka peníze přepočítávám. Opět 10 Rs chybí. Pokladník se usmívá a bez jediného slova odporu doplácí chybějící bankovku.
      Dělíme peníze na menší hromádky a ukládáme je na více míst. Jdeme na internet. Potřebuji vypálit na CD dvě karty fotek. Nějak jsem se rozjel. 2 krát 700 Mb fotek za 4 dny. Chci to vypálit dvakrát a k tomu se mrknout na internet. Chvíli se dohadujeme o ceně. Je to pěkný vydřiduch. Ale pak se dohodneme na 500 Rs za vypálení 54 CD na moje média a 2 hodiny na internetu (prý super rychlý). Během pálení CD se bavím s majitelem Internet kavárny. Prý je IT inženýr. Posíláme nějaké emaily a vtom vypínají proud. Občas se to stává, ale on má záložní zdroje. Po asi 5 minutách zase elektřina naskakuje. Mezi tím se setmělo. Máme trochu hlad a tak u jednoho obchodu zkoušíme takové těstovinové taštičky. Jsou plněné asi bramborovým těstem s nějakým kořením. Celkem dobré, ale asi po nich jsme měli pěknou sračku několik následujících dní. Po temné ulici jde průvod. Prý svatební. Na ozdobeném voze sedí pěkně oblečený ženich a okolo je několik lamp. Ten vůz je něco jako obrovský flašinet. Účelem je udělat co největší rámus. Asi tak 5 metrů za vozem tlačí Indíci na kárce blafající generátor, který dodává šťávu celému tomu procesí. Jdeme spát je 10 hodin a brzy ráno vstáváme.

Kameníci při práci   Jelení Minaret   V Indii neznají kočárky
Kameníci při práci   Jelení Minaret   V Indii neznají kočárky

Den 4. Den 5.  23.2.2006 (čtvrtek)   Den 6.