Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 42. Den 43.  2.4.2006 (neděle)  Den 44.
Jaipur - Busem přes Ajmer do Jaipuru
- Rajasthan -

      Gába je ranní ptáče. Jak vysvitlo sluníčko, tak už pobíhá po pokoji a něco kutí. Bohužel. Dívám se na mobil, kolik že je to hodin. Je 6.30. Snažím se jí vysvětlit, že je moc brzo a že chci ještě chvilku spát. Ale nějak nemám úspěch. Po sedmé vstávám i já. Balíme všechny věci. Ale zase těch věcí mám o trochu víc. Gába do svého batohu nemůže už dostat plno věcí. Ještě, že mám nafukovací batoh – Tatran 90. Říkám, že už nesmíme nic dalšího kupovat, nebo nás nepustí do letadla. Gába však už vymýšlí, že si koupí tašku, jako příruční zavazadlo, abychom mohli cestovat. Po osmé jdeme na snídani. Dáváme toasty kafe a lassi. Chvilku píšu deník. Gába zase brečí. Nemůže zapomenout na Mášenku. Smířit se s tím, že už Mášenku nikdy neuvidí, nikdy jí neobejme a už nikdy neuvidí ty její oči plné radosti ze života a elánu pro každou hru. Po snídani se vracím za Gábou na pokoj. Navštěvuji záchod a s radostí můžu konstatovat, že po dlouhé době je to hutné. Vypadá to, že ty léky asi zabraly. Uvědomuji si, že touto dobou za týden, už budeme někde ve vzduchu, na půl cesty mezi Delhi a Moskvou.
      Jdu do recepce zaplatit zbývající dvě noci a jídlo, které jsme tu snědli. Bereme bágly na záda a opouštíme toto velmi příjemné místo, ačkoliv hodně turistické. Odpočinuli jsme si tu a nabrali energii na poslední týden našeho putování. A pro Gábu to navždy bude spojené se smutnou zprávou o ztrátě milované Mášenky. Bágly jsou zase těžší, než posledně. Po asi 25-ti minutách chůze přicházíme na místní autobusové nádražíčko. Stojí tam tři busy. Ptám se jednoho celkem slušně vypadajícího Indíka, který že jede do Ajmeru. Prý tento. Ale ten je úplně prázdný. Tu objevuji okénko, kde by asi mohly prodávat jízdenky a tak to jdu zkusit. Před okénkem na lavičce sedí dědula, starý jak Metuzalém. Prý skutečně tamten autobus jede do Ajmeru. A pak hnedka pokračuje do Jaipuru. Odjíždí prý za půl hodiny. Tak kupuji dva lístky, po 74 Rs za každého.Na lístkách je napsána cena lístku a něco nečitelného v hadech, asi kam že to jedeme. Vracím se ke Gábě a nastupujeme do onoho autobusu. Usedáme zase na místa za řidičem. Bágly před nás. Autobus se začíná pomalu plnit. Skutečně po půl hodině odjíždíme. Autobus je tentokrát plný tak ze dvou třetin. Poslední pohled na posvátné městečko Pushkar a už začínáme stoupat. Autobus supí a řidič pořád řadí nahoru a dolů. Serpentiny. Přejíždíme sedlo a teď pro změnu musí pořád brzdit. Vjíždíme do Ajmeru. Chvilka proplétání se po městě a jsme na autobusovém nádraží. Jízda trvala tak půl hodiny.

Žebračky obtěžují bělošku   Ganesha, kobra a jiní bohové   Květy určené k obětování
Žebračky obtěžují
bělošku
  Ganesha, kobra
a jiní bohové
  Květy určené
k obětování

      Řidič couvá na vyhrazené stanoviště. Vypíná motor a opouští autobus. Všichni Indíci vystupují z autobusu. Zůstáváme tam jenom my dva a jeden mladý Indický pár. Gába se jde vyčůrat a že zkusí koupit zmrzlinu. Když se po asi pěti minutách vrací, tak žádnou nenese. Prý žádnou nemají. Autobus se začíná opět pomalu, ale jistě plnit. Po dalších patnácti minutách jsou již všechna místa obsazená a tak k nám na trojsedadlo přisazují jednu starší babku. Nějak se jí nelíbí, že jsme moc roztažený. Venku praží sluníčko. Za chvilku bude pravé poledne. Vyjíždíme. Je to utrpení. Propocený zadek, mokrý záda. Vpravo sedí Gába – propocené pravé stehno. Mezi nohama bágl a vlevo babka – propocený druhý stehno. A přitom mám levou nohu skoro ve vzduchu, protože už se nemá kam vejít. Ale jedeme dál a to je to hlavní. Po hodině jízdy už je to tragédie. Levou nohu necítím a chce se mi čůrat. Naštěstí někde na chvilku zastavujeme. Ale zaplať pánbůh za těch pět minut. Pokračujeme v krasojízdě. Občas na nás mávají Indíci stojící na kraji vozovky. Ale náš řidič je nekompromisní. Jsme úplně plní a tak nezastavujeme.
      Před námi je dálnice. Platí se zde mýtné. Je to několik budek vedle sebe. Před nimi jsou zpomalovací retardéry. Autobusák zastavuje u okénka. Něco říká a platí požadovanou částku. Dostává nějaké potvrzení. Zelená barva na semaforu signalizuje, že můžeme jet. Vjíždíme na dálnici. Pokud si dobře vzpomínám, tak při jízdě z Jodhpuru do Ajmeru jsme jeli taky po dálnici a taky se platilo mýtné, ale neměli tam semafor. Měli tam jednoho Indíka, který obsluhoval dřevěnou závoru a vždy po zaplacení ji zvedal. Náš řidič to pěkně hasí. Odhaduji to na 60 až 70 km za hodinu. Oproti ostatním Tata náklaďákům, co vozí cokoliv od obrovských kamenných kvádrů až po ocelové plechy, je to fofr. Tady je dálnice dokonce tříproudá a to v každém směru. Bohužel ten levý pruh používají šneci – traktory a motorky. Ten prostřední používají právě náklaďáky s těžkám nákladem, co nemohou jet moc rychle. A ten vpravo používají úplně všichni. Nejen na předjíždění, ale ještě na odbočování doprava. Velmi oblíbený způsob jízdy je s dělící čárou uprostřed mezi koly, tak aby se dalo plynule přejíždět sem a tam, tam a sem. Takže pořád všichni troubí. Uh-ni, tak uh-ni… Jednou dokonce udělal náš řidič to, že když mu náklaďák nechtěl uhnout, tak to vzal úplně doleva a předjel všechny zleva.
      Pozoruji celkem jednotvárnou krajinu, kde není vidět nic moc zajímavého. Občas nějaké menší městečko a kouřící fabrika. Dokonce tady mají i ukazatele nejen hadama, ale i latinkou. Vzdálenost mezi námi a Jaipurem se pomalu, ale jistě zmenšuje. Už necítím levou nohu a pravou půlku zadku. Asi tak ve čtyři odpoledne konečně vjíždíme do hlavního města Rajasthanu - Jaipuru. Jak jedeme dál do centra, tak zástavba houstne a domy jsou vyšší. Rovněž doprava připomíná jedno velké mraveniště, s tím rozdílem, že každý jede někam jinam. Konečně přijíždíme k autobusovému nádraží. Je poměrně velké a dovnitř jsou dva vjezdy. Cyklorikšáci a tuktukáři asi nemají povolení jezdit dovnitř, neboť tvoří obrovský chumel přímo před oběma bránami. Jen nás Indíci spatřili, tak už běží vedle autobusu a mávají nám. No nic. Nasazujeme bágly na záda, pořádně se nadechnout a hurá ven.

Rajasthan je země velbloudů
Rajasthan je země velbloudů

      Hnedka máme tři nabídky na odvoz. Prý za 10 Rs kamkoliv jenom budeme chtít. V LP píší: znamená to, že nás odvezou do hotelu, kam si jenom řekneme. Bohužel řidič dostane provizi 30 % z ceny pokoje. Což by jsme samozřejmě zaplatili my jaksi navíc. Ignorujeme je a prodíráme se zástupem cyklorikšáků. Pořád dostáváme podobné nabídky na odvoz. Mezi oběma bránami je obchod se vším možným. Nemáme vodu a tak chci koupit 2L Bisleri. Ale není studená. Indík vyndává z lednice 1l Bisleri. Prý nemá vychlazenou velkou flašku. Indík po mne chce 10 Rs. (Na flašce je napsaná cena 12 Rs.) Pokračujeme v prodírání se davem nabídek. Já vpředu razím cestu a Gába za mnou. Někteří rikšáci jsou šíleně otravní. Už jim odpovídám česky. Ne, nic, nic nechceme, táhněte a tak podobně. Indíci tomu nerozumí a aspoň nám dávají pokoj. Podle mapičky v LP se vydáváme po ulici směrem k hotelu, který jsme si vybrali v LP. Mělo by to být tak 2 km daleko. Jak tak jdeme po hlavní ulici, tak se nám zase několikrát stalo, že tuktukář zastavil naschvál těsně před námi, aby nám nabídnul odvoz. Vyloženě mne serou. Vždy nám úplně zablokoval cestu a my jsme ho pak museli obcházet.
      Po asi dvaceti minutách přicházím podle ukazatelů k vybranému hotelu. Měli jsme si na přiblížení vzít aspoň cyklorikšáka. Jsme celí zpocení. Ptáme se na volné pokoje. Mají. Se sprchou na pokoji za 400 a bez sprchy za 300 Rs. Necháváme bágly dole v recepci a jdeme se podívat na ten pokoj za 300 Rs. Je to druhé patro. Jdeme po chodbě k pokoji. Stěny kolem nás jsou moc hezky vymalované. Všelijaké ornamentální vzory. A ty barvy. Otevíráme pokoj. Působí velmi čistým dojmem. Sice trošku menší, ale jde to. Velké okno se záclonami. Velká dvojpostel s povlečením. Je tam stolek a jedna židle. Světlo a ventilátor funguje. A koupelna se záchodem jsou hned vedle. Tak to bereme. Vracíme se do recepce a zapisujeme se do hotelové knihy. Dokonce dostáváme dva ručníky, toaletní papír a kousek mýdla. Nahoře na střeše je prý restaurace. Vedle recepce mají takovou malou knihovničku. Asi tak 30 – 40 knih. A Gába tam objevila nějakou knihu v češtině. Tak se ptá, zda si ji může půjčit. Recepční kývá hlavou a hnedka odemyká sklo a vyndává danou knihu. Prý až budeme odjíždět, tak ji máme vrátit.
      Jdeme zpět na pokoj. Chvilku jen tak ležíme a odpočíváme. Jsme celí ulepaný a zaprášení z cesty busem a pak ještě z chůze po městě s báglem na zádech. Už začíná být zatraceně těžký. Pak se jdu osprchovat. Teče příjemně teplá voda. Po mne jde Gába. Asi tak po 6-té jdeme ven, podívat se po okolí. Dostáváme se na hlavní ulici, asi 300 metrů od hotelu, která vede přímo do centra. V jednom obchodě nakupujeme vodu. 2-litrovou Bisleri za 20 Rs a samozřejmě sušenky. Jak tak jdeme po ulici, tak vidíme, že před jedním obchůdkem mají na zemi vyskládaný ananasy a papáje. Dělají tam ovocné šejky. Tak to jdeme zkusit. Zkoušíme papáju za 8 Rs. Fantastický. Je to rozmixovaná papája s pistáciovými oříšky a několika rozinkami. Možná trošku cukru. Šejk je vychlazený a hustý jako lassi. Tak hnedka dávám ještě jeden. A Gába zkouší ten ananasový. Ten je ještě sladčí než ten z papáje, ale víc řidší. A stojí jenom 5 Rs. Jak tak pijeme šejky, tak za tu chvilku nápoj koupilo několik Indíků. Asi je to vyhlášená místní specialita. Hned vedle je prodejna lihovin. Prodávají tam nějakou místní samohonku. Je to první obchod, co jsme viděli v Indii, kde takhle otevřeně prodávají alkohol. Pokračujeme v obhlídce okolí. Chceme koupit rajský, ale chtějí 15 Rs za kilo. Zdá se nám to moc. Ve Varanasi jsme je kupovali za 6 Rs. Začíná se pomalinku stmívat. A tak se vracíme zpět na hotel. Na pokoji necháváme lahve s vodou a jdeme vyzkoušet tu hotelovou restauraci na střese. Dáváme polévku a rýži. Nemůžu to ani dojíst. Ten papájový šejk mne vyloženě zasytil. K pití si dáváme čaj. Okolo desáté jdeme spát.

Škoda je v Indii považována za lepší auto
Škoda je v Indii považována za lepší auto

Den 42.  Den 43.   2.4.2006 (neděle) Den 44.