Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 39. Den 40.  30.3.2006 (čtvrtek)Den 41.
Pushkar - cesta busem z Jodhpuru přez Ajmer do Pushkaru
- Rajasthan -

      Dneska začínám psát do nového sešitu, neboť ten o kterém jsem si myslel, že mi bude bohatě stačit, jsem už zvládnul popsat. To jsem opravdu nečekal, že se takhle rozepíšu…
      Ráno se budím něco před půl pátou. Podle informace, co se ptala Gába včera večer průvodčího, na nádraží v Jodhpuru by měl vlak dorazit v čtvrt na šest. Venku je ještě tma, když někde stavíme. Ptám se jednoho Indíka, zda už je to Jodhpuru. Prý ještě ne, až další zastávku. Budím Gábu a jdu na záchod. Ten průjem mne pořád trápí. Cítím, jak mi skřípe drobounký píseček mezi zuby a mám slepené vlasy. To je poslední pozdrav z Velké Tharské poustě. Je něco před půl šestou, když zase zastavujeme. Jsme v Jodhpuru. Venku je ještě tma. Sundávám řetězy, bereme bágly a vystupujeme na perón. Ukládáme do báglu spací hadry, já flísku a vyndávám fotobrašnou. Než jsme stačili nasadit bágly na záda, už jsme měli nabídku na bus, ubytování a tuktuka. Ignorujeme je a jdeme přen nádraží. Před nádražím se nám nabízí jeden tuktukář. Tak se ptám za kolik na autobusové nádraží. Indík odpovídá, že za 50 Rs. Bad joke a jdeme pryč. O kousek dál zkoušíme jiného řidiče. Ten chce za odvoz 30 Rs. Tak mu kontruji za 25 Rs. Kroutí hlavou. Když se otáčíme, abychom odešli, tak souhlasí s nabídnutou cenou. Nasedáme do tuktuka a hurá jedeme nočním Jodhpurem na bus stand. Asi po patnácti minutách jízdy jsme u cíle. Vystupujeme a já platím tuktukáři dohodnutou částku.
      Snažíme se najít hlavní budovu, kde budou prodávat lístky. Zase se opakuje standardní situace a dostáváme nabídky na ticket kamkoliv. Jsme u hlavní budovy. Jsou tam lavičky a tak na jedné skládáme bágly. Nechávám je Gábu hlídat a sám se jdu zeptat, kdy jede autobus do Ajmeru. U okénka jsem hned na řadě. Dozvídám se, že první bus jede v 6 hodin a stojí 100 Rs pro každého. To je asi za 15 minut. OK, platím 200 Rs. Máme sedadla 4 a 5. Prý za chvilku přijede. Zase se mi chce na záchod. Po chvilce hledání ho nacházím v budově kousek stranou. Ale nemám u sebe peníze. Tak se vracím zpět a zkouším to na druhý pokus už s penězi. Dávám Indíkovi oblečeném v bílém hábitu 2 Rs. Ale on chce po mne 5 Rs. Tak si beru zpět 2 Rs a odcházím pryč. Vyděrače nepodporuji. Holt to budu muset nějak vydržet. Už tu máme autobus. Bereme bágly a jdeme dovnitř. Prý ten autobus nemá úložný prostor a tak musíme mít batohy u sebe. Naše sedadla jsou naštěstí hnedka za řidičem. Ale už tam někdo sedí. Tak ho vyhazuji a nesoukáváme se tam i báglama. Naštěstí je tam relativně dost místa i pro naše nohy. Krátce po šesté vyjíždíme. Za chvilku má začít svítat. Sedět za řidičem a vidět dopředu je taky zážitek. Pozorovat jeho lovecký instinkt, jak jede dva metry za náklaďákem před námi a čeká na příležitost. Ve vhodný okamžik zatroubit a začít předjíždět. Těsně před tím, než se srazí s protijedoucím kamiónem, tak zařadit zpět a to všechno ve tmě.
      Jedeme na východ. Před námi na obzoru vychází sluníčko. Nejdříve jenom kousíček, ale pak roste a roste, až je vidět celé. Bohužel nám přesně svítí do očí. A řidičovi taky. Snad nás někde nenabourá. Při předjíždění v zatáčkách řidič autobusu několikrát troubí, protože tam není moc vidět. Přeci jenom je vidět, že tu jezdí hodně často a zná tu každou zákrutu. Po jeden a půl hodině jízdy zastavujeme v nějakém městečku na malém bus nádraží. Postupně jdeme oba na záchod. Já první, protože je to víc urgentní. Po asi 10-ti minutách pokračujeme v jízdě. Teď přicházejí hory. Jsou to takové vysoké skály asi ze žuly. Na několika místech jsou vidět lomy, ve kterých se těží kámen. Vpravo od nás vede železnice.Je to hlavní trať a právě po ní jede rychlík. Poněkud pomalu a tak dokážu přečíst, že jede do Delhi. O dvacet minut později, asi tak v nejvyšším místě v jednom sedle, železnice křižuje naší silnici. Závory jsou zrovna dole a signalizační zařízení oznamuje, že pojede brzo vlak. Před námi už stojí aspoň deset kamiónů. Ale náš řidič se s tím nemaže. Jede rovnou v pravém jízdním pruhu až k závorám a zůstává stát v protisměru. Tam už stojí jedno osobní auto. Vpravo od nás zrovna u pumpy s vodou jeden Indík provádí očistu. Vždy napumpuje vodu do velké plechovky od oleje a pak se polévá. Na sobě má jenom takovou bederní roušku. Vlak, tentokráte nákladní asi s pytli brambor, už houká. Jako by to nemohl vyjet. Poslední vagóny už jedou přes přejezd jenom krokem. Těsně za přejezdem už vlak zastavil úplně. Po asi dvou minutách začíná vlak pro změnu couvat. Asi si to rozmyslel a jede zpátky. Závory se zvedají a my pokračujeme v krasojízdě.

Vůl tahající pitnou vodu   Prodejna s přívěšky   Barvy uplácané do kuželu
Vůl tahající pitnou vodu   Prodejna s přívěšky   Barvy uplácané do kuželu

      Další zastávka je Beawad. Řidič jde někam pryč a Gába na záchod. Po několika minutách se řidič vrací. Zatroubil, nastartoval a chce jet. Gába však ještě nedorazila. Tak na něj houkám, že ještě nemůže jet, že tu moje přítelkyně není. Že tu bude ale za chvilku. Řidič už je nervózní a začíná popojíždět k výjezdu z nádraží. Opakuji mu, že ještě chvilku musí počkat. A tu už Gábinka běží. Vidí náš autobus u výjezdu z autobusového nádraží a tak rychle nastupuje. Usmívá se. Řidič a Indíci, co sedí vedle něho se o nás asi baví. Pošklebují se a občas mrknou na Gábu. Jedeme. Tohle mne vždycky dostává, to čekání na Gábu, když už řidič mermomocí chce jet a ona Gábinka nikde. Padá mi hlava únavou a na chvilku usínám na báglu. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale aspoň hoďku to bylo. Před námi je velké město. Podle silničních ukazatelů je to Ajmer. Projíždíme předměstím. Vlevo od nás se zvedají mohutné Sloní hory. Nahoře je vidět nějaký klášter a nebo palác. Po půl dvanácté konečně zastavujeme na autobusovém nádraží. Radši se ještě ptám, zda je to Ajmer. Jeden Indík kývá hlavou. Tak bereme bágly a pakujeme se ven z autobusu. Opět obsazujeme betonovou lavičku a tentokráte jdu na záchod já. Urinal, jak tam nad dveřmi mají napsáno. U jednoho okénka, kde se asi prodávají lístky, se ptám, odkud a kdy jezdí autobus do Pushkaru. Last… A ukazují někam dozadu. Tak jdu zpět ke Gábě a naším zavazadlům. Chci koupit Bisleri vodu – 2 L. Mám 50 Rs bankovku. Jak to Indík vidí, tak hnedka říká, zda mám 2 Rs change. Není mi to nějak jasné a tak se ptám proč. Prý voda je za 22 Rs. Už mne s tím vážně serou. Ne, ta voda stojí 20 Rs. Vrať mi peníze, já jdu někam jinam. OK, voda je za 20 Rs. A vrací mi zpět 30 Rs. Bereme bágly na záda a přesouváme se asi 200 metrů na druhou stranu autobusového nádraží.
      Tak se opět v jiném okénku ptám, kdy a odkud jede bus do Pushkaru. Dozvídám se, že tenhle bus před námi tam jede a jede teď. Ať si jdeme sednout dovnitř že lístky si můžeme koupit během jízdy. Znova zabíráme místo za řidičem. Tento bus je ale trošičku menší a tak se tam víc mačkáme. Po sotva deseti minutách přichází průvodčí a řidič. Startuje motor a vyrážíme. Během asi půlhodinové jízdy po Ajmeru pořád zastavujeme a přistupuje plno Indíků až je autobus plný. Někde na konci města průvodčí začíná prodávat lístky. Nás si nechává až nakonec. Jedna jízdenka stojí 8 Rs a tak mi vrací 4 Rs na 20 Rs bankovku. Ale aspoň minutu se rozmýšlí, zda mi má vůbec něco vrátit. Městečko Pushkar okolo posvátného jezera Pushkar je jak jsme se dočetli v LP za sloními horami. A skutečně. Jen, co jsme opustili město, tak jsme začali stoupat serpentinami nahoru. A samozřejmě na druhé straně sedla zase serpentinami dolů. Asi tak uprostřed stoupání stojí v protisměru ve velmi nepřehledné zatáčce porouchaný džíp. Takový džíp, co vozí lidi z místa A do místa B a obráceně. Dva Indíci sedí na zemi a snaží se v tom prudkém kopci vyměnit propíchlou pneumatiku. Kolem nich postává aspoň patnáct dalších Indíků – pasažérů. Je to odvaha měnit tady uprostřed klesání pneumatiku. Tak akorát, aby je nějaký rozohněný řidič náklaďáku a nebo autobusu smetl a to do jednoho. Do kopce to v těch serpentinách nešlo, neboť náš autobus to jel celou dobu na jedničku, ale směrem dolů, i když je tam cedule zakazující předjíždění, tak náš autobusák při první příležitosti zatroubil a už předjíždí náklaďák.
      Po asi 40-ti minutové jízdě z Ajmeru přijíždíme do Pushkaru. Bereme bágly a vystupujeme z autobusu. Ocitáme se na místním mini nádraží. Ono je to spíš takové hliněné prostranství, sloužící nejen k otáčení autobusů, ale i jako tržiště. Už jsou u nás Indíci, nabízející odvoz do jakéhokoliv hotelu, ubytování. Prý cheap and nice. U jednoho zelináře chceme koupit mandarinky. Ale Indík chce 30 Rs za kilo. Kroutím hlavou a jdeme to zkusit k jinému. Ten už chce jenom 20 Rs za kilo. To už je celkem dobrá cena. Souhlasím a platím Indíkovi dohodnutou cenu. Dívám se v LP do mapky, kde že to jsme a kam se máme dostat, abychom našli nějaké levné a dobré ubytování. Opět nás otravuje nějaký Indík. Nabízí nám, že nám na čtyřkoláku odveze bágly, kam jen budeme chtít. Nemáme zájem. Udávám směr a vyrážíme směrem k jezeru. Jak tak jdeme po ulicích, tak nám neustále někdo něco nabízí. Dostáváme se na hlavní ulici vedoucí kolem celého posvátného jezera Pushkar. Je tu plno bílých turistů. Tolik jsme jich snad nikde nepotkávali. Po asi 10 minutách chůze přicházíme konečně k místům, kde jsme si předběžně vybrali několik hotelů podle LP. Nejdříve to zkoušíme v hotelu Venus. Ptáme se v recepci a Indík odpovídá, že mají volné pokoje. Prý za 200 Rs na noc. OK, chceme se na ten pokoj podívat. Indík bere klíče podívá je nějakému staršímu Indíkovi a ten nám ho jde ukázat. Vede nás do zadní části, kde je malý, ale velmi pěkný udržovaný dvoreček, se zelenou trávou a několika vzrostlými keře. Indík odemyká visací zámek a otvírá plechové dveře. Před námi je prostorný pokoj se dvěma okny. Jedno menší do dvorečku a druhé na druhou stranu, směrem do novější části hotelu, ale taky s několika vzrostlými stromy. Postel vypadá celkem čistě a je velká. Světlo svítí a ventilátor u stropu se taky točí. V místnosti je ještě stolek, jedna židle a dřevěná police. Vedle je vykachlíčkovaná koupelna společně s evropským záchodem. Sprcha se dvěma kohoutky a umyvadlo se zrcadlem. Voda teče a světlo tam taky svítí. Bereme to. Indík nám ještě ukazuje, že venku je jistič, který máme zapnout, když budeme chtít teplou vodu, asi tak půl hodiny dopředu.

Hlavní ulice v Pushkaru   Cukrář s pořádným panděrem
Hlavní ulice v Pushkaru   Cukrář s pořádným panděrem

      Nechávám Gábu s bágly na pokoji a vracím se na recepci vyplnit potřebné údaje do knihy návštěv. Platím první noc. Je něco po půl druhé, když se vracím se zpět na pokoj. Zvládli jsme to velice rychle, přesunout se z Jodhpuru, kde jsme dneska ráno vystoupili z vlaku až do posvátného Pushkaru. Jako první co musím provést, je navštívit záchod. Průjem mne nechce a nechce opustit. Endiaron už nemám a samostatné živočišné uhlí už nezabírá. Dáváme sprchu, abychom spláchli prach, který se na nás usadil během noční jízdy vlakem přes poušť z Jaisalmeru a na hodinku zavíráme oči. Pod sebou máme roztažený přes postel ten velký červený hadr se slony, co jsme včera koupili. Vstáváme okolo třetí odpoledne. Jdeme vyzkoušet, jak vaří v hotelové restauraci. Restaurace je přímo nad recepcí. Usedáme ke stolkům, tak abychom měli výhled dolů na ulici, kde se pořád něco děje. Dáváme lassi. Gába si objednává bramborovou kaši s máslem a já zeleninovou polévku. Zapisujeme si zážitky z uplynulých dnů do deníku. Po sotva 30 minutách urychleně platíme a já běžím dnes už poněkolikáté na záchod. Vyrážíme se podívat po okolí hotelu. Sotva 50 metrů od našeho hotelu, mají podobná fotoalba, co se líbili Gábě v Jaisalmeru v pevnosti a mermomocí je chtěla koupit. To menší za 160 Rs a to větší za 300 Rs. Chvilku si je prohlížíme. Jsou pěkný. S velbloudy. Obal je z kůže a vevnitř je ručně dělaný černý papír. Jediná vada na nich je ta, že obrázek velblouda není uprostřed. Gába v tom obchodě kupuje ručně dělaný dopisní papír, s vlisovanými kvítky různých kytiček. Prý je to tady v Indii šíleně levný, v porovnání s ČR. Otáčíme se, abychom odešli. Indík hned slevuje. Prý velká fotoalba za 300 Rs. A final price 280 Rs za jedno. Nechceme, je zatím kupovat. Uvidíme, jaká prodávají po okolí.
      Zase mne to chytá. Opět záchodová storry. Na další pokus už se snad vracet nebudeme. Gába zachází do jednoho obchůdku s různými přívěšky a korálky. Prohlíží, vybírá a osahává jednotlivé přívěšky. Je tam aspoň čtvrt hodiny a přitom nic nekoupila. Já to sice nedokážu pochopit, ale toleruji to. To ti dva Francouzi, muž a žena, ve věku tak 25 až 30 let, postupně nanosili na pult pěknou hromádku všelijakých náramků a přívěšků. Hlavně skleněných a dřevěných navlečených na koženém provázku. Mezi tím se začíná smrákat. Já se tak pomalinku procházím po okolí a fotím. Moc se mi líbí jeden čtyřkolák, na kterém prodávají práškové barvy. Mají je vytvarované do homolí, připomínající vysoké bábovičky. Kupujeme vodu. Tentokráte je na flašce napsaná cena 18 Rs. Ale Indík nám vodu prodává za 17 Rs. Prý abychom chodili nakupovat vždy k němu. Přicházíme na takové malé náměstíčko. Vlevo od nás se otvírá pohled na posvátné jezero Pushkar. Prostranství je vlastně ovocné tržiště. Chceme zase koupit mandarinky, co už jsme za odpoledne na pokoji stačili sníst. Kilo za 20 Rs a 5 banánů za 10 Rs. O kousek dál mají zase fotoalba. Tmavě červená kůže, černý papír, pravidelné a hezké vzory se slony. Indík, který v tom obchodě s knihami prodává chce 200 Rs za menší velikost a 300 Rs za větší velikost. Prý do něj by se mělo vejít nějakých 320 fotek. Po chvilce váhání kupuji to menší fotoalbum se vzorem slona a Gába to větší taky s velbloudem.
      Jak zjišťujeme, tak Pushkar je kouzelné městečko, ale zároveň hodně turistické místo. Plno bílých turistů z celého světa. A tomu taky odpovídá složení obchodů po obou stranách ulice. Samý oblečení, krejčovské dílny a suvenýry. Plno hotýlků a restaurací s výhledem na posvátné jezero. No a Gába si takovouhle příležitost nenechá ujít a zastavuje se snad v každém obchodě s hadry.pro mne je to vyloženě nuda. Tak čekám vždy na ulici a fotím cvrkot. Pak scházíme k jezeru. Je již tma. Sundáváme sandály a neseme je přidělané k batůžkům. Okolo jezera se totiž musí chodit bosky. Samozřejmě, že to na nás hnedka zkoušel jeden Ind. Snažil se mi podat do ruky hrst okvětních lístků nějaké kytky. Asi růže. Je to jeden z místních triků, jak dostat z turistů peníze. Prý se to má vyhodit do vzduchu pro štěstí. No a pak za to chce peníze. Prý tu taky prodávají ptáčky, kterým můžeme za příslušný obnos darovat svobodu. Ale štěstí se nedá koupit. I když se vám to tady každý druhý snaží namluvit. Celé jezero je ze všech stran obestavěné domy, chrámky a paláci. K jezeru mezi domy jsou proluky, kterými se právě dá sestoupit po schodech k vodě. Břeh, ale i schody jsou vydlážděné mramorem. Na schodech u vody je několik krav. Není tu zrovna moc dobré osvětlení a tak musíme dávat zvýšený pozor, do čeho šlapeme.
      Dneska tu u jezera probíhá nějaká menší slavnost, protože všude na břehu jsou zapálený svíčky. Působí to impozantním dojmem, jak okolo té černé masy vody jsou domy, ve kterých se svítí. Jako by byl okolo ní natažený opálový náhrdelník. Fotím si noční jezero. Na druhou stranu je s podivem, že ty schody z bílého mramoru pravidelně neumývají. Po chvilce už cítíme, jak se nám začínají lepit chodidla. Chvilku jdeme po břehu jezera. Vlevo od nás je vidět nádherně osvětlený palác. Prý je předělaný na luxusní hotel. Vracíme se zpět na hlavní ulici. Prochází se takovým podloubím, které je zároveň malým chrámkem. Obouváme opět boty a pomalu se začínáme vracet zpět k hotelu. Po hlavní ulici jde průvod. Indíci tlačí dva ozdobené vozy. Na prvním ji skupinka několika spoře oděných Indíků v podivně strnulé pozici. Na druhém voze je bílý slon, vyrobený pravděpodobně z polystyrénu. Okolo vozů se pohybuje dav normálních Indíků. Není nám moc jasné, co by měl průvod znázorňovat. Ale musíme počkat na straně, než nás mine, abychom mohli pokračovat dál. Něco malého by jsme ještě snědli a tak zkoušíme u jednoho stánku Nan. Asi místní specialita. Ono to vypadá něco jako Indický hamburger. Za 15 Rs dáváme zeleninový. Indík ho připravuje přímo před námi. A k pití dáváme kolu. Jen je škoda, že už to na mne zase jde. Urychleně se vracím na hotel. Pořád mám průjem. Ty léky, co mi Gába koupila v Jaisalmeru, nějak zatím nezabírají. Dávám sprchu a jím několik mandarinek. Gába se vrátila někdy chvilku po mne. Ani nevím v kolik jsem usnul.

Jezero Pushkar se svíčkovou výzdobou   Osvětlé paláce na břehu jezera   Indický hamburger - Nan
Jezero Pushkar
se svíčkovou výzdobou
  Osvětlé paláce
na břehu jezera
  Indický hamburger - Nan

Den 39.  Den 40.   30.3.2006 (čtvrtek) Den 41.