Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 3. Den 4.    22.2.2006 (středa)  Den 5.
Agra - Taj Mahal, Agra Fort, Itimad-ud-Dhaulah
- Uttar Pradesh -

     Vstáváme v 5 ráno. Ranní hygiena, chvilka posezení na tureckém záchodě a dobalit věci do báglů. Před 6 opouštíme hotel ještě za úplné tmy. Ulice je skoro vylidněná. Plno krámků má ještě stažené rolety. Jedinými na ulici jsou krávy a rikšáci. Ti většinou na svých šlapacích střepech i spí. A hned jeden se k nám hrne. Že prý nás odveze na nádraží. Nechceme. O kousek dále zkoušíme jednoho tuktukáře. Chce 70 Rs. Po chvíli vyjednávání se dohodneme na 50 Rs za odvoz na nádraží H. Nizamuddin. Je to asi tak 30 minut jízdy nočním Delhi. Oni snad musejí v noci vidět jako kočky, neboť většina tuktuků má jenom takový světlo, co se kdysi používalo na jízdních kolech. Na jedné ulici je hodně Indíků. Rozdělují si noviny přímo na zemi. Asi něco jako novinová donášková služba až do domu. Jsme před nádražím. Vystupujeme z tuktuku, bereme bágly na ramena, a jdeme dovnitř nádraží. Na vstupním schodišti se ptám jednoho policajta, odkud jede vlak do Agry. Prý z pátého nástupiště. Policajti jsou všude, na nádražích, na ulicích, asi mají strach z teroristických útoků. Na pátém nástupišti se ještě pro jistotu ptáme ještě jednou nějakých lidí, co tam již čekají. Gába jde na záchod a já čekám u báglů.
      Zase žebrající děti. Bubnují na bubínek a zpívají. Pak dělají most, kotrmelce a přemety. Někteří z čekajících lidí na nástupišti jim dávají několik rupek. Gába se vrací ze záchodu s nějakýma sušenkami v ruce. A hned abychom jim taky nějakou tu rupku dali. Přijíždí náš vlak.Vagón SC2. Sedadla 91 a 92. Jdeme podél vlaku a hledáme náš vagón. No spíše se prodíráme krz hrozen cestuchtivých Indíků. Konečně jsme u našich sedadel. Dáváme bágly nahoru nad nás do police a pro jistotu je kurtuji řetězem. Sedíme na koženkou potažené lavici pro tři Indíky. Druhá třída. Vlak se rychle plní. Někteří už dokonce i stojí. Ještě, že máme místenky. Pak asi po 20 minutách se konečně vlak dává do pohybu. Jízda vlakem je tak trochu zrychlený film ze života v Indii. Kolik lidí žije za hranicí bídy. V hliněných, plechových, a nebo i rohožových chatrčích v těsné blízkosti železnice. A po ránu všichni sedí na bobku a kadí. Nejlepší způsob je sedět přímo na kolejích. Takže všude smrdí lidská hovna. Mezi tím se procházejí krávy, prasata se přehrabují v odpadcích a ženy plácají placky z kravinců. Kravince usušené na sluníčku slouží k topení na ohništi.
      V okolí železnice je vidět množství opuštěných továren, které snad ani nikdy nic nevyráběly. Na druhou stranu jsou vidět menší zelená políčka i velké lány rýže, obilí a jiných plodin. Na nich plahočící se Indíky jak něco okopávají. Plno cihelen s vysokými kouřícími komíny občas čtyřbokými, ruční výrobou cihel a zplanýrovaná jíloviště. Asi hodinu jízdy vlakem od Delhi je vpravo od kolejiště převrácená lokomotiva v příkopě. Už tam tak leží a asi tam už bude navždy. Nikomu se asi nevyplatí ji posadit zpět na koleje, odtáhnout do depa a opravit. Občas fotím cvrkot okolo. Několikrát zastavujeme ve stanicích. Ihned se k oknům vlaku nahrnou prodavači čaje, kafe, jídla a všudypřítomní žebráci. Prodavači čaje, kafe, ale i ostatních pochutin a pamlsků ovšem procházejí jedoucím vlakem co 10 minut. Po prvé taky prochází průvodčí. Je systematický. Při cestě tam kontroluje jízdenky s vyjetou plachtou z tiskárny počítače vpravo ve směru jízda a při cestě zpět kontroluje druhou stranu sedadel.

Život okolo kolejiště   Třetí řída vlaků   Náš vlak - druhá třída
Život okolo kolejiště   Třetí řída vlaků   Náš vlak - druhá třída

     Po 2,5 hodinách jízdy přijíždíme do zastávky Agra Cant. Radši se ještě ptáme, zda jsem dobře v Agře a pak rychle odvazuji naše bágly a vystupujeme z vlaku. Rychlá kontrola, zda nám nic nechybí. A situace se opakuje. Hello, where are you from? Už nás má a drží se nás jako klíště. Chce nás odvézt do hotelu. Říkáme, že máme vybraný hotel. No problem. Jde k jednomu taxíku. Za kolik, ptáme se. Za 100 Rs. Ne, to je moc a ukazuji na budku dopravní policie před nádražím kde je možnost koupit si pevně dohodnutou předplacenou jízdu. Nakonec jsme se dohodli na 70 Rs. Nasoukali nás do jiného, starého a oprýskaného střepu. Pak nás zase hnedka vykládají ven a ukazují, že máme jet tuktukem. Tak nastupujeme do tuktuku. Za 70 Rs (i na Agru trošku dražší) jsme měli štěstí. Tuktukář hned začíná hovor celkem obstojnou angličtinou. Že nás odveze do hotelu a prý odkud jsme. My na to Europe, Czech republic. Yes, I know. A vytahuje blok s množstvím nadmíru spokojených zákazníků z celého světa. Nalistoval nám okamžitě krátký text nanejvýš spokojené ženy-slečny z ČR. Asi 2 roky starý. Podobný trik, jako používají například v Chiang Mai v Thajsku, když chcete na trek do hor. Ale tady to byl skutečný originál, ne jen tak nějaký okopírovaný kus papíru. Náš hotel, co jsme si vybrali podle LP, je plný. Tak nás veze do druhého, co jsme si vybrali. Taky je prý plný. Anebo se nějak dokáží domluvit, aby nás zmátli. Tak další, ale dražší. Mají volný pokoj. Gábu nechávám u tuktuka s našima věcmi a jdu se na něj podívat. Chtějí 400 Rs. To je moc. Říkám, že ne, že je to moc drahý pro nás. Recepční říká OK a ukazuje mi pokoj o patro níže. Bez TV, klimačky a bez okna do ulice, ale za 350 Rs na noc. Je tam fungující ventilátor, horká sprcha a evropský záchod. Na postelích jsou dokonce i celkem čistá prostěradla, dva polštáře a peřiny. V koupelně jsou dva trošku zašlý ručníky. Bereme to.
      Vyplňuji již známou přihlašovací proceduru na recepci. Jediný drobný rozdíl byl v tom, že chtěli ještě jméno otce. Tuktukář se zatím projevil jako slušný obchodník a nabídnul nám půldenní výlet po Agře. A to ne za 600 Rs, ne za 500 Rs, ale za pouhých 300Rs. Ví, že máme málo peněz a že chceme utratit co nejméně. Souhlasíme. Dáme sprchu na pokoji, abychom spláchli ze sebe prach a pot a za půl hodiny sraz s tuktukářem před hotelem. První zastávka je Agra Fort. Tuktukář zastavuje kousek před pevností a radí nám. Je lepší koupit Common lístek na všechny Agra historické pamětihodnosti. Bacha na peníze a foťák. Je tam zlodějská mafie a hlavně nic nekupujte, neboť všechno je tam 10 krát dražší a ještě nekvalitní.
      Poučeni vyrážíme. Procházíme shlukem prodejců něčeho. Pak následuje kordón průvodců po pevnosti (všichni mají samozřejmě atestaci). A pak následuje pokladna. 750 Rs na osobu. Místí Indiáni platí 20 Rs. Pevnost je postavená převážně z červeného pískovce na břehu řeky Jammuny. Její stavbu započal císař Akbar v roce 1565. Kolosální dvojité hradby pevnosti se tyčí až do výšky nějakých 20 metrů. Některé části paláce jsou z bílého mramoru. Nádherná prořezávaná kamenná okna. Famózní Perlová mešita ( Moti Masjid) je prý nejkrásnější mešita v celé Indii. Je neuvěřitelné, co dokázali kameníci před 500 stoletími vytesat. Z několika oken ve východní části pevnosti je vidět Taj Mahal. V oparu. V malé osmiboké věžičce, uvěznil vládce Aurangzéb svého otce Šádžáhana, aby mohl na sklonku života hledívat na Taj Mahal, mauzoleum své manželky Mumtaz Mahal. Po asi 1,5 hodině opouštíme pevnost. Už po několikáté vidíme, jak se dva muži vedou za ruce, a nebo v obětí za ramena. Prý jim chybí kontakt se ženami, což je na ulici nepřístojné. Na mostě před hlavní bánou se situace s prodejci čehokoliv opakuje nakonec kupuje dvě sady pohlednic za 90 Rs a mne nabízejí mramorovou vyřezávanou šperkovničku. Indián začíná na 700 Rs. Nechci. Ale je neodbytný. Jde s námi přes 200 metrů až k našemu tuktukáři. Nasedáme do tuktuku. Už chce jenom 100Rs. Tak to beru. Není to mramor, ale je celkem pěkná. Asi nějaký mastek. Nevím, ale snad se mi podaří ji nerozbít v báglu během našeho putování.

S Taj Mahalem v pozadí Mohutné hradby Agra fort Magina Masjid - Mešita
S Taj Mahalem v pozadí Mohutné hradby Agra fort Magina Masjid - Mešita

      Jako další zastávka je Baby Taj Mahal (Itimad-ud-Daulah). Je to hrob Mirzy Ghijase Bega. Tento Perský gentleman byl vezírem (něco jako ministerský předseda). Taková zmenšená verze skutečného Tádže. I když je z venku mnohem méně propracovaný, naznačují prvky zpracování prvky budoucího Tádže. Byl první Munghalskou stavbou postavenou výhradně z bílého mramoru. Jemně mramorová mřížoví oken propouštějí dovnitř ozdobné paprsky světla. Okolo je udržovaný park, s modře kvetoucími kytkami s drobounkými květy. Pak nás tuktukář (říkal nám i své jméno, ale já mám na jména děravou paměť) odvezl přímo proti Taj Mahalu. Díváme se přes skoro vyschlou řeku Yamunu na onen nejkrásnější památník na milovanou ženu Mumtaz Mahal. Nádherné mauzoleum z bílého mramoru vypadá dnes stejně pohádkově jako době, kdy ho Šáhdžahán nechal postavit (v letech 1631 až 1653). Bez jediného slova jenom koukáme na tu krásu. Bohužel po chvíli přišlo několik dětí a začali otravovat, abychom si od nich koupili nějaké pohlednice Tádže a knížku popisující techniku a výstavbu hrobky. Tak se vracíme zpět k tuktuku a jedeme dále. Vracíme se po mostě přes řeku Yamunu. Místní Indiáni tam ve skoro vyschlém korytě perou a suší prádlo. Je tam dokonce vidět několik políček s bramborami. Při dešti je prý úplně plná. Železný most je dlouhý asi 500 metrů a musí být hodně přes padesát let starý. Občas je mezi dírami ve vozovce patrný ješte asfalt. Asi uprostřed mostu se to najednou všechno zastavuje. V obou směrech. Tam ani zpět. Trvá to asi 5 minut, než se špalír opět dá do pohybu. Je neuvěřitelné kolik lidí, ale i všelijakých střepů se na most šířky 5 metrů vejde. A ještě je normálním předjíždět, či spíše objíždět pomalu se sunoucí rikšáky. A právě ti se na mostě nějak scukli do chumlu a nemohli se dohodnout, kdo komu udělá místo.

Itimad-ud-Dhaulah   Nádherný Taj Mahal   Na mostě přez Yamunu
Itimad-ud-Dhaulah   Nádherný Taj Mahal   Na mostě přez Yamunu

      Gába má na našeho řidiče prosbu, chtěla by si koupit Šalvar kamis. A hlavně poradit, který a jak ho vybrat. On je nadšený, neboť jak říká, tak má taky hezkou ženu a že prý nám poradí. Veze nás do jednoho obchodu (asi obchod, kde dostane provizi za zprostředkování). Jak jsme přišli, tak nahodili generátor a zapnuli světla. Je tam obrovská spousta všelijaké veteše pro turisty. Oblečení, turbany, kovové dýky, ale i dřevěné sošky a stříbrné šperky. Po asi jedné hodině má Gába vybráno a vyzkoušeno. Šalvar kamis je bílý s drobným vyšíváním okolo krku. No a já kupuji bílou košili a la Gándí. Suma sumárum 70 USD. Hrůza, jak jsme nakoupili draze. Ještě to na nás zkoušejí. Nabízejí nádherné přehozy přes postele z brokátu a vyšívané polštáře. Všelijaké drobnosti typu mosazné zvířátka, misky, hrací kostky a podobné zbytečnosti. Už nic nechceme a odcházíme. Náš tuktukář nám něco vykládá. Asi jsme mu moc dobře nerozuměli. Někam nás veze. Pak jsme to pochopili. Marble znamená mramor. Mramorářská dílna. Desátá generace řemeslníků, kteří pracovali na Tádži. Opravdu titěrná práce, ale hezká. Nazývá se to pietra dura. Do bílého mramoru se vyškrábe drážka a do ní se vlepí jiný druh kamene, či polodrahokamenu. Různobarevné kameny vytvářejí nádherné, většinou květinové vzory. Pak se povrch zbrousí do hladka. Předvádějí nám, jak vybrušují titěrné kamínky na ručních bruskách. Pak nás odvádějí do vedlejšího krámu. Je to velká místnost. Jsou tam nádherné mramorové stoly s perletí vykládanou šachovnicí, či květinovými vzory. Říkám, že je to pro nás příliš velký, že cestovat s mramorovou deskou na zádech v báglu opravdu nechceme. No problem. Prý to zabalí a pošlou lodí kamkoliv. Ne, opravdu nechceme. Jsou zklamaní, ale hned nás vedou do vedlejší místnosti. Nádherné maličkosti na šperky, na svíčky. Kulaté osmiboké, prořezávané, hladké…Neodolám a kupuji za 50 USD jednu mramorovou krabičku na prstýnky. Když vidí, že už nic jiného nekoupíme, zkoušejí to na nás v další místnosti. Proti předchozím, jsou to jenom aušusy. Nic už nechceme. Tuktukář nás odváží k hotelu. Je spokojený, koupili jsme, bude mít provize. Chce 300 Rupií za vození po Agře. Na zaplacení cesty z dopoledne od nádraží od hotelu nějak zapomněl. Ale nezapomněl se zeptat, jak se nám to líbilo. Great. A tak po nás chce tip. Nějak nemůžeme pochopit oč jde. A pak nám dochází, že chce něco jako bonus za dobré služby. Dáváme mu 50 rupek spropitné. Ale stálo to zato. Další pravidlo z Indie je – že při placení se Indíkům vždy zdá, že dáváme málo. Čumí do peněženky a očekávají, že se sekneme a dáme jim mnohem víc.
      Jdeme do Tádže. Zase nás otravují prodejci něčeho a průvodci s akreditací. Kupujeme lístky a jdeme dovnitř. Jeden Indík trhá lístek a druhý trhá vstupenky. Pak následuje detektor kovů a policajt šacující naše batůžky, ve zvláštní frontě pro muže a pro ženy. Tomu bělochovi přede mnou odebírají čokoládu a žvýkačky. Je 17hodin, pomale začíná zapadat sluníčko. Rada od tuktukáře, že Tádž je opravdu nejhezčí k večeru, platí. Chodíme, já fotím, kocháme se. SPLNIL SE NÁM NÁŠ SEN. Necháváme se také fotit s Taj Mahalem v pozadí. Přímo okolo Tádže se chodí po mramoru bosky. Vzduch je již chladnější. Mramor příjemně teplý a hřející chodidla. Vydrželi jsme tam až do tmy. Je to nezapomenutelný zážitek na celý život. Za naprosté tmy se již vracíme na pokoj. Fakt, vidět Taj Mahal stojí zato. Dáváme sprchu, abychom spláchli špínu dne a jdeme v hotelu na večeři. Zkoušíme místní lassi, ale s tou za 10 rupek na Main Bazaar se to nedá srovnat. Pak spát.

Vstup do Taj Mahalu   My s Taj Mahalem v pozadí   Taj Mahal při západu
Vstup do Taj Mahalu   My s Taj Mahalem v pozadí   Taj Mahal při západu

Den 3. Den 4.    22.2.2006 (středa)  Den 5.