Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 35. Den 36.  26.3.2006 (neděle)Den 37.
Jaisalmer - vyrážíme na velbloudech do pouště
- Rajasthan -

      Probouzíme se. Budí nás hluk okolo. Stojíme někde ve stanici. Venku je naprostá tma. Ptáme se, kde to jsme. Jaisalmer – konečná stanice. Sundávám řetěz z báglu, bereme je na záda a vystupujeme z vlaku. Procházíme dveřmi do nádražní budovy. Chtějí po nás jízdenku. Před nádražím je onen pověstný kordón naháněčů. Stejný jako v Delhi na letišti. Každý drží svoji ceduli a nedočkavě na nás pokřikují. Ignorujeme je. A už nás vidí ten Indík, se kterým jsme se dohodli včera v Jodhpuru. Usazuje nás do tuktuku. Prý chvilku počkáme, neboť přijdou ještě dva další běloši. Někam odbíhá, ale když se za pět minut vrací, tak je sám. Nijak to nekomentuje a nasedá do tuktuku do předu. Odjíždíme od nádrží a nočním Jaisalmerem, naprosto cizím městem, někam jedeme. Je ještě tma, ale za chvilku už bude svítat. Jedeme okolo tmavé hmoty, ve které se dá matně tušit pevnost. Zastavujeme před nějakým hotelem. Indík nás zavádí do jednoho pokoje. Prý se můžeme osprchovat a hlavně si připravit věci, respektive minimum věcí, co si vezmeme s sebou do pouště. Ptám se na obuv. Prý si máme vzít pevné a pokud možno vysoké boty. Ptám se na spacák. Můžeme si ho vzít, ale jinak budeme mít s sebou deky na přikrytí. Prý kolik jen budeme chtít. Dostáváme jeden takový batůžek na věci. Dáváme do něj sandály a jeden spacák. Do našich batůžků si bereme toaletní papír, druhý spacák, každý jedno triko na převlečení, základní hygienické věci, ručník a dvě flašky s vodou. No a jako obvykle já černou flísku a Gába černý svetr. Dobíjím baterky do foťáku, kdybych se náhodou rozjel, tak abych měl čím fotit. Mezitím co balíme, tak jdu zaplatit Indíkovi požadovanou částku 3900 Rs a nechávám ho ve stručnosti sepsat všechno, o čem tak nádherně včera básnil. Pasy, peníze a foťák si pro jistotu bereme s sebou. Zvládli jsme to zabalit všechno celkem rychle a tak máme přesně jednu hodinu k dobru. Natahuji budíka na 7.45 a na hodinku zavíráme oči.
      Sotva jsme je zavřeli, tak už zvoní budík Jdu zaplatit Indíkovi požadovanou částku 3900 Rs a nechávám ho ve stručnosti sepsat všechno, o čem tak nádherně včera básnil a hlavně to podepisuje. Bereme naše bágly a neseme je do speciální Cloak room, jak to Indík nazval. Samozřejmě je to obyčejná kancelář, ve které asi úřadují. Pro jistotu jsem udělal na báglu nějaké uzlíky a svázal jsem je řetězem na zámek. Snad je tu najdeme neporušené, až se za tři dny vrátíme. Venku už je světlo, když vycházíme z hotelu. Posazují nás do zadu džípu značky Manhira a vyrážíme. Chvilku jedeme okolo pevnosti, postavené jakož i valná část města ze žlutého kamene. V raním slunci má nádherně zlatavou barvu. Proto se Jaisalmeru říká Zlaté město. Řidič několikrát zastavuje u různých obchůdků. Náš Indík tak nakupuje ovoce, zeleninu a taky dva barely s vodou. Po 20-ti litrech. O kousek dál, u jednoho krámku mi přibrzďují a já si kupuji klobouk proti sluníčku. Za 75 Rs. Po chvilce jízdy opouštíme město. Před námi je poušť a za námi se pomalu začíná vzdalovat Jaisalmer – Zlaté město a stejnojmenná pevnost.
      Nejdříve jedeme po prašné cestě. Asi nějaká místní zkratka. Následuje jízda po silnici. Okolo nás se střídají křoviska, kamenité pláně a sem tam nějaký stromek. Po asi tak hodině jízdy po asfaltce, řidič odpět sjíždí na prašnou cestu. Za námi se táhnou oblaka prachu. Zastavujeme u skupinky polodomů poloslámovic. Indík nám říká, že tohle je Babu, náš velbloudář, se kterým pojedeme na trip do pouště. On se vrací zpět do města a přijede pro nás pozítří k večeru. Babu je asi tak 40-ti letý Indík, který se skoro pořád usmívá. Prý cokoliv budeme chtít, tak stačí říct. S ním prý pojede ještě jeden asi 16-ti letý mutující kluk, jako pomocník. Jeho jméno jsem si nezapamatoval, ale když mluvil, tak to znělo, jako když mluví Hurvínek. Už jsou tam připraveni tři velbloudi. Sedí na zemi a přežvykují. Na zádech mají nosítka. Vyndáváme všechny věci z džípu. Oba barely s vodou, jídlo a všelijaké další propriety Indíci nandávají do pytlů a váží je přímo na sedla. Všechno to přikrývají několika dekami. Ve přední části sedla je takový důlek v pokrývkách a právě do toho nás usazují. Na hrušce sedla, pokud se tomu tak dá říkat, mám pověšený svůj batůžek s vodou. Pořádně se chytit a velbloud vstává. Nejdřív zadní nohy a pak přední. Pěknej fofr. Kdybychom se pořádně nedrželi, tak přepadneme velbloudovi přes hlavu.

Nasedáme na velbloudy a vyrážíme   Tak to jsou naši velbloudi   Takhle se jezdí v Indii
Nasedáme na velbloudy
a vyrážíme
  Tak to jsou naši
velbloudi
  Takhle se jezdí
v Indii

      Vyjíždíme na velbloudech do pouště. Babu a jeho pomocník jdou po svých před námi a vedou svého velblouda. Za ním jsou postupně přivázaní oba naši velbloudi. Velbloudi mají v nose přidělaný úchyt a na něm je právě provaz pro navigaci velblouda. Funguje to prý jako volant. Jízda na velbloudovi není ze začátku pro nás až tak velký problém. Držet se a nespadnout. Já nemám žádné zkušenosti s jízdou na koni. Jenom jsem jel dvakrát na slonovi v Thaisku. Je to síla. Moje vnitřní stehna už po asi deseti minutách začínají bolet. Jízdu na velbloudovi doporučuji asi jenom masochistům a koňákům, kteří už mají mozoly na vnitřních stranách nohou. Obzvláště když jde velbloud z kopce a nebo sestupuje do koryta vyschlé řeky. Je potřeba se pořádně držet toho pahýlu ve předu a zaklonit se. Ono by přepadnout přes velbloudí hlavu skoro ze dvou metrů na tvrdou kamenitou zem nebyl nic příjemného. Krajina okolo nás není poušť typu Sahara, tak jak jsem si jí představoval. Je to spíš taková kamenitá, vyprahlá pustina, se shluky všelijakých křovin a kaktusů. Občas je i nějaký strom. Nahoru a dolů, ale většinou po rovině. Vpravo od nás jsou zbytky asi staré pevnůstky. Z valné části už zakryté staletími a pískem. Po asi hodině chůze jak Babu, tak i pomocník nasedají na svého velblouda. Asi usoudili, že už jsme trošku přivykli jízdě a můžou tím pádem zrychlit. Pro mne je to ještě větší utrpení. Ale velbloudovi se to asi moc nelíbí a protestuje. Občas zařve, jako tur a nejde zvládnout. Babu to později vysvětluje tím, že prý má ten úchyt v nose nějaký podrážděný a jak ho naviguje, tak ho to bolí.
      Po dvou hodinách jízdy míjíme vesnici. Z vesnice se k nám, jak už to bývá, vyhrnula hromada dětí. Asi tak 500 metrů za vesnicí je betonová vodní nádrž. Vedle je studna, a z ní se do nádrže neustále čerpá voda. Babu nechává velbloudy sednout a my sesedáme. Konečně úleva pro sedací ústrojí. Rovněž tak cítím, že pánské vybavení mám poněkud naklepané. V tom to aspoň Gába má jednodušší. Ono se řekne, když si velbloud sedá, ale to znamená, že velbloud jde prudce předníma do kleku a pak ihned následují zadní nohy. Přesně obrácený postup, než když se velbloud zvedá. Pevně se chytnout sedla a hlavně nepřepadnout dopředu. Rozejít bolavé nohy mi trvá několik minut a to jsme jeli sotva dvě hodinky. Necháváme velbloudy napít. Ještě, že my jsme si vzali ty flašky s vodou, neboť sice vezeme dva barely, ale ty zůstávají zabalený na velbloudech. Asi tři děti na nás něco pokřikují. Asi zkoušejí žebrat. Říkám Babuovi, že jsme nesnídali, že máme hlad. Každý dostáváme dvě mandarinky. Prý ještě pojedeme a pak bude oběd. Mezitím přišly dvě ženy z vesnice k vodě prát. Nedaleko vede nějaká silnice. Zrovna po ní jede plně naložený autobus. Plně v tomto případě znamená, že kromě 50 lidí uvnitř, je ještě dalších 25 Indíků na střeše. Ale aspoň jsou na čerstvém vzduchu. Chvilka odpočinku končí. Usedáme opět na mučící nástroj, zvaný velbloud a jedeme dál.
      Už nevím jak si poposednout, aby necítil jasnou a neustále se stupňující bolest ve stehnech. Krajina je chvilkami víc zelená a my jedeme vyschlými koryty řek. Pak jsou zase úseky, kde je jenom kamení a kaktusy. Sluníčko nad námi pěkně praží, ale snad se už nespálíme. Já mám na hlavě dneska ráno koupený klobouk a Gába ten barevný šátek, koupený v Jodhpuru. Před námi je mohutný osamocený strom. Je něco krátce po popoledni. Za dopoledne jsme mohli ujít tak 20 až 30 kilometrů. Opět se chytáme pevně hrušky u sedla a velbloud si sedá. U stromu je malé ohniště. Asi tu zastavují pravidelně. Indiáni sundávají všechny věci z velbloudů. Dali nám dvě deky, na které jsme si sedli do stínu stromu. Babu svázal všem třem velbloudům přední nohy. Prý aby daleko neutekli. Pomocník začal vyndávat z pytlů nádobí. Babu sbírá po okolí několik suchých klacků a mezi třemi kameny rozdělává oheň. Pokládá na něj očouzený kotlík a nalévá do něj trochu oleje. Když je rozpálený, tak do něj sype takové podivné různobarevné těstoviny, všelijakých tvarů. Po minutce nám je vyndává na plechový talíř. Oni v tom oleji nabyly na objemu. Prý čipsy. Tak jsme je s chutí zhltli. Pomocník mezitím rozmíchat mouku s vodou – dělá těsto na čapati. Babu uvařil masala tee. Jako hlavní jídlo máme zeleninu a čapati, pečené na ohýnku na takové kovové skoro pánvičce. Prý kolik jenom chceme. Tak jme snědli několik čapati až do sytosti. Jelikož jsme již dopili vodu ve flaškách, tak jsme si nalili vodu z jednoho barelu.

Babu připravuje oběd   Příprava těsta na čapati   A takhle se pečou v poušti
Babu připravuje
oběd
  Příprava těsta na čapati   A takhle se pečou
v poušti

      Teď se bude chvilku odpočívat, aby jsme nejeli v tom největším vedru. Samozřejmě jsme sundali ty horoucně doporučované pevné, vysoké boty a nasadili jsme sandály. Bohužel tu pevnou a těžkou obuv už budeme nosit v batůžkách. Natahujeme se do stínu koruny stromu, na deku. Pod námi je jemný písek a tak po chvilce usínáme. Když jsme se probudili, tak může být tak 4 odpoledne. Babu i jeho pomocník jdou hledat velbloudy. Oni s těma ve předu svázanýma nohama poodešli asi tak 300 metrů okusovat nedaleká křoviska. Po asi tak 10 minutách přivádějí všechny tři ke stromu. Nechávají je čupnout a začínají na ně skládat všechny věci. Nejdříve dvě pokrývky a na ně velbloudí nosítka. Ty přivazují provazem pod břichem velblouda. Na ně všechny věci. Žrádlo pro velbloudy v pytli, nádobí, oba barely s vodou a jídlo. Nějak tak rovnoměrně na všechny tři velbloudy. Všechno to překryly zbytkem dek a opět to převázali provazem. Prostě je vidět, že to nedělají poprvé. Gábu zase posazují na tu malou samici a já pro změnu vyfasoval toho velkého velblouda, co má podrážděný úchyt v nose a pořád dopoledne řval. Držet se a velbloud vstává. Oba Indíci usedají na posledního velblouda. Vyrážíme na další jízdu. S ujetými kilometry však narůstá bolest na vnitřních stehnech. Během odpoledne jsme potkali několikrát podobné turisty, jedoucí na velbloudech v Non Tourist Area. No Plastic Bottle. Prostě k smíchu. Realita je přesně opačná. Občas potkáme místní Indiány, pasáky koz, ovcí a krav. Pasáci mají vždy aspoň jednoho psa, který nás už vždycky z velké dálky ucítí a zběsile štěká na uvítanou. Mají udělaný malé přístřešky z vepřovice a nebo z jiných přírodních materiálů, ve kterých v noci spí. Většinou u nějaké studny. Právě u takovéto studny opět na chvilku sesedáme a dáváme pít velbloudům.
      Může být tak něco mezi šestou a sedmou odpoledne. Voda se musí vytahovat na provaze z hloubky asi 5-ti metrů v takových kožených vacích. Po asi 15-ti minutách opět vyrážíme. Ale tentokrát už jenom pěšky. Každý si vedeme svého velblouda. Po dvaceti minutách vcházíme do písečných dun, tak jak jsem si původně představoval celou poušť. Jako nekonečnou Saharu. Prostě ona ta velká Tharská poušť je spíš polopoušť, polostep s osamělými ostrůvky dun. Plno kamene. Veškerá tráva, která tu asi vyroste, spasou kozy, krávy a jiná domácí zvířata. Jak tak jdeme těmi dunami, tak asi zrovna v tom místě, kde jsme měli v dneska v noci spát, už jsou utábořený tři bělošky se svými velbloudáři a velbloudy. Je tam používané ohniště a ze třech stran je místo chráněné dunami. Babu ti sice neřekl anglicky, ale z řeči, co vedl ke svému pomocníkovi, to bylo znát. My pokračujeme v chůzi. Po dalších asi 300 metrech říká Babu, že my budeme spát tady. Indíci odstrojují velbloudy a opět jim svazují přední nohy. Dávají jim nažrat z plátěných pytlů. Je v tom směs drcené slámy, sena a pšenice. Velbloudi u toho klečí a s moc jim to chutná. Nejsme první, kdo tu táboří. Je několik prázdných pet flašek a zbytky ohniště. Dostáváme přikrývky, abychom prý nespali na zemi. Tak si připravujeme nocleh a pak jdu fotit duny a zapadající slunce.
      Okolo nás běhá plno skarabeů, velkých černých kovově lesklých brouků. Taky se k našemu ležení nějak přibatolili dva psi - štěňata. Asi z nedaleké vesnice. Pořád se nám motají pod nohama. Mezitím Indíci uvařili na ohništi masala tee a k jídlu upekli čapati a zeleninu. Jíme to už za šera. Máme hlad a tak nám to docela i chutná. Babu má telefon. Nějakou starší nokii. A chce po mne, když jsem ten odborník na telefony, abych mu ukázal, jak si má zavolat tady, kde není žádný signál. Pak povídá jak na to, aby se mu telefon nevybil během jednoho dne. Tak mu vysvětluji, že telefon se prostě snaží najít síť a tím se vybije. Ukazuji mu, jak se telefon vypíná. To se mu ale nelíbí. Prý se mu nikdo nedovolá. No prostě ho chce zase hnedka zapnout. Už je tma, když tu se odněkud vynořil nějaký děda. A hnedka vybaluje pepsi, fantu, sprite a pivo. Prostě těžká komerce. A to nám tehdy Indián v Jodhpuru vyprávěl, že v poušti si nic nekoupíme. Po chvilce povídání se zase zvedl a asi šel za tou druhou skupinkou. Nevím kolik je hodin, ale může být tak něco po deváté, když zalézáme do spacáků rozložený na deky. Foťák v brašně svazuji spolu s ostatními batůžky dohromady. Snad se nám ty věci přes noc neztratí. Zavíráme za sebou zipy. Indíci si mezi sebou ještě něco půl hodiny povídají. Nad námi vycházejí hvězdy.

Velká Thárská poušť   Takhle velbloud večeří   Západ slunce v poušti
Velká Thárská poušť   Takhle velbloud večeří   Západ slunce v poušti

Den 35.  Den 36.   26.3.2006 (neděle) Den 37.