Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 32. Den 33.  23.3.2006 (čtvrtek)Den 34.
Udaipur - City Palace a Chocholate mouse cake
- Rajasthan -

      Vstáváme po 7-mé hodině. Balíme věci a Gába pořád nadává na to kamenné vajíčko, co jsme koupili ve Fathepur Sikri tak draho. Prý zabírá místo. Jo a taky se Gábinka přiznala, že včera večer nekoupila pouze jedny boty, ale hnedka radši dvoje. Prostě nám množství věcí pořád narůstá. Nejen na váze, ale hlavně na objemu. Ještě, že ten můj batoh Tatran se dá skvěle nafouknout. Už nesu všechny čaje a ještě Gábi goretexovou bundu. A Gába má čím dál větší problémy, to do toho svého batohu naskládat. A samozřejmě tak, aby tohle se nezmačkalo a tamto nerozbilo. To jsem zvědavý, kolik toho ještě stihneme nakoupit. A to se nás snažím krotit. Platím ubytování – 250 Rs za noc. Ale tady chtějí 10% navíc jako daň. Zase jsme se dohodli, jako obvykle, že si necháme bágly v hotelu a dojdeme si pro ně k večeru, až budeme odjíždět. Jdeme se nasnídat. Kam jinam, než jako včera ráno do German Bakery. Gába dává koláč Chocolate mouse cake a já toasty s medem. No a k pití velkou konvičku kafe. Med je poměrně tekutý a tak se mi podařilo se samozřejmě pokapat. Ale ono na těch kraťasech, teď už takové neurčité barvy, se to ztratí.
      Jdeme se podívat po kouzelných uličkách Udaipuru. Gába nahlíží snad do každého obchodu, co jich tam je. No a já si fotím cvrkot na ulici. Například kovaře na motorce, jak veze konve s mlékem a nebo Indiána jak veze svých pět dětí na motorce. Dvě před sebou a další tři za sebou. Po hodině a půl procházky po městě, Gába kupuje v jenom obchodě peněženku na drobné z kůže a šálu pašmína. Uhádali jsme to na šílených 600 Rs. Prý best quality. Asi jsme trošku bloudili, ale to není divu, v těch zdánlivě nikam nevedoucích a náhle se klikatících uličkách, plných všelijakých krámečků, krav a kravinců. Ale nakonec se nám podařilo se dostat oklikou zpátky před chrám Jagdish. Jdeme se podívat do City Palace. Vybíráme lístek na všechno. To jest prohlídka City Palace, hodinová projížďka po jezeru, se zastávkou na ostrově Jagmandir, k občerstvení voda a nakonec prohlídka Crystal gallery.

Konvař veze mléko na motorce   Super odvoz do do školy   V Rajasthanu chodí ženy nádherně oblékané
Konvař veze mléko
na motorce
  Super odvoz do do školy   V Rajasthanu chodí ženy
nádherně oblékané

      Vstupné je poměrně vysoké 490 za každého a ještě 200 Rs za foťák. Ale vstupenka je vlastně soubor několika pohlednic s motivy paláce, u kterých se utrhne proužek. Celý palác je vlastně obrovská procházka pohádkou. Je tam muzeum, jak se kdysi žilo v paláci, všelijaké starodávné obrázky, namalované na hedvábí. Sbírka nosítek. Celý palác je vlastně shluk několika samostatných navzájem na sebe navazujících budov, postavených během několika století různými Maháradži, ale překvapivě architektonicky sladěných. Stavbu započal Maháradža Udai Singh II, zakladatel města. Celému paláci vévodí 244 metrů dlouhé a 30 metrů vysoké průčelí (největší v Rajasthanu). Po celé stavbě je množství balkónů, věžiček a kupolí. V paláci trávíme aspoň dvě hodiny. No a já fotím jak vsteklej. Postupně se prochází jednotlivými komnatami paláce. Po schodech nahoru a dolů, úzkými chodbičkami doleva a zase doprava s nízkými stropy. Pak zase následují obrovské audienční haly, zdobené barevným sklem, zrcadly, mramorem a všelijakými látkami. A to vše v různých barevných kombinacích Na zdech vsí obrazy panovníků. Všelijaké běžné, i luxusní vybavení maháradži i jeho rodiny. V různých směrech je možnost vyhlídnout z okének a podívat se na město, ale i na jezero Pichola, s oběma ostrovy. Prostě romantika. Gába říká, že jí je špatně. To bude asi z toho sluníčka a nebo z toho včerejšího výletu k Monzunovému paláci. Tak si na chvilku sedáme v malé zahradě, úplně nahoře, ve stínu stromů, obklopeni mramorem. Po chvilce pokračujeme. V tom se mi Gába ztratila.
      Po půl hodině jsem jí našel venku u konírny. Jsou tam záchody. Prý jí bylo natolik špatně, že to jen tak doběhla. Prý ten koláč Chocolate mouse cake jí asi nesedl a tak cituji:To ze mne lítalo pod tlakem. Samý černý koláč. Prostě celá snídaně, co Gábinka snědla přišla vniveč. Jen aby to nebylo něco vážnějšího. V palácové restauraci dáváme Pepsi without sugar. Plechovka za 80 Rs. Za litr vody chtěli 60 Rs. Jak vždycky Gába říká: Jsou namazaný či co?!?! jídla začínají od 200 Rs za suchou rýži ala něco. Lassi je za 80 rupek. Jdeme na lodičky. Objíždí se jezero. Plujeme v takové jako by velmi široké mělké pramici se stříškou proti sluníčku. Fotím vzdalující se City palace a naopak přibližující se ostrov Jagniwas s pohádkovým Lake Pichola Hotel. Připadám si jako správný Japončík. Cvak – cvak. Jezerní palác nechal postavit Maháradža Jagath Singh II v roce 1754, jako své letní sídlo. Po asi tak 20 minutách přistáváme na druhém ostrově Jagmandir. Před námi je palác. Tento palác po změnu nechal postavit Maháradža Karan Singh už v roce 1620. Po obou stranách jako by na nás koukali kamenní sloni. Zrovna jsme přijeli v den, kdy tam připravují nějakou nóbl hostinu pro natáčení nějakého filmu. Pěkná snobárna. Chvilku se procházíme po ostrově a nasáváme honosnou atmosféru, kterou asi kdysi zažívali maháradžové se svou rodinou a se svými hosty. Po asi tak půl hodině opět nasedáme s odplouváme zpět k City palace, odkud jsme odjížděli. Na břehu si můžeme vyzvednout občerstvení. 0.5 litrovou flaštičku vody Evian, vody z Himalájských ledovců, bohužel přiměřeně teplá a připomíná mi vodu z z vodovodu. Gábě už je trošku lépe, i když má pořád žaludek tak jako na vodě. Na půl hodiny si sedáme do stínu slunečníku.

Průčelí City Palace   V paláci je nádherné muzeum   Příjemné posezení v horní zahradě   Lake Pichola Hotel
Průčelí City Palace   V paláci je nádherné
muzeum
  Příjemné posezení
v horní zahradě
  Lake Pichola Hotel

      Jako poslední je návštěva Crystal Gallery. Skleněný trůn, židle, lustry. Druhá polovina jsou různé sklenice, skleničky a karafy. Jistě 100 let staré, ale podle mne docela často nízká kvalita. Plné vitríny. Galerie je to v podstatě proto, že se chodí nahoře na balkónu. Dole v sále probíhá nějaký raut. Bohužel ne pro nás. Podle vstupenek by nám měla zbývat ještě prohlédnout jedna budova – nějaké muzeum veteránů. Ptám se Indky, co nám utrhávala ústřižek vstupenky u vstupu do Crystal Gallery, kde je ona poslední část. Prý asi tak 1 až 2 km daleko, za galerií. Tak na to hážeme bobka. Přeci jenom Gába se musí šetřit a být víc ve stínu. Jsou odpoledne a já mám hlad. Gába by měla taky něco sníst. Nejlépe suchou rýži. Jdeme okolo Nareshova obchodu. Hned nás zpozoroval a zve nás dovnitř. Včera jsem mu slíbil, že se dneska ještě stavíme, než pojedeme dál do Jodhpuru. Máme s sebou ještě poslední hlt pravé doma pálené slivovice z Moravy, právě pro takovouhle podobnou příležitost. Tak skoro panák. No nevím, zda mu to chutnalo… Nabízí Gábě, že má nějaké zkušenosti s masážemi a předáváním energií. Já tomu moc nevěřím ale, znáte to, jak to chodí. Jsme u Nareshe v obchodě asi tak hodinu. Povídáme si a on masíruje Gábě ruku. Samozřejmě se po masáži (zdarma) ptá Gáby, zda se cítí lépe. No odpočinek v celkem klimatizované prodejně, jí udělal dobře.
      Ještě jsme se dozvěděli, že vlastně Naresh neumí moc psát a číst. Na to má kamarády a známý, když potřebuje přečíst SMS a nebo napsat dopis. Na památku se s Nareshem fotíme. Slibujeme mu, že se mu ozveme a pošleme mu fotku, co jsem tam vyfotil (sice jsme mu z Čech poslali fotku, s krátkým dopisem, ale Naresh se nám neozval). Tak už konečně se jdeme najíst. Kupujme na večer 5 banánů a 2 lity vody. Chtěl bych zase jít do té restaurace, co jsme v ní byli na večeři předevčírem, hlavně kvůli tomu výhledu. Ale dole se dozvídáme, že už nevaří. Tak zkoušíme nějakou jinou. Je to jako obvykle malý hotýlek pro turisty. Dávám polévku a veg rýži. Gába jenom tu suchou rýži. No a k pití samozřejmě kolu. Indík, co nás obsluhuje, se ptá, zda do té rýže chci něco. Ale já mu nerozumím, o čem mluví. Tak když nám to přinesli, tak na mističce vedle bylo nějaké zelené koření. Je to ono koření co tak nesnáším ve všech jídlech. Jakmile ho ucítím na jazyku, tak mám zkažené celé jídlo a je mi na zvracení. Vypadá to jako petržílka, ale mne to chutná jako citrónové listí. Tak se Indíka ptám, jak se to jmenuje. Dozvídáme se, že se to jmenuje Green Coriander. A že právě na to se ptal, protože někteří turisté ho nemají rádi. No já se jím nedivím, když ho Indiáni dávají snad do každé bašty. Jinak to moje rizoto (samozřejmě bez koření coriander) bylo velmi zajímavé a netradiční. Vanilka, brambory, mrkev, hřebíček, pepř, bobkový list. A stálo to suma sumárum 311 Rs. No holt to bylo hodně mastný.

Nádherná výzdoba   Vnitřní nádvoří   Pohled na City Palace z jezera   Jedeme na loďce po jezeře
Nádherná výzdoba   Vnitřní nádvoří   Pohled na City Palace
z jezera
  Jedeme na loďce
po jezeře

      Další hodinu trávíme na internetu. Snažíme se najít nějaké informace o Corbett tyger reservation. Našli jsme internetovou adresu, ale k dopravě tam moc nepíšou. Z LP víme, že tam jezdí z Delhi vlak a nebo je možnost si přímo v Delhi zaplatit zájezd autem, s odvozem tam a zase zpátky. Pak už jdeme do hotelu, kde jsme poslední dvě noci spali. Naposledy používáme jejich záchod a pak už s báglama na zádech opouštíme hotel Badi Haveli. Je už tma, ale do odjezdu máme ještě 2 hodiny rezervu. Na ulici nás hnedka zastavuje tuktukář a nabízí nám odvoz. Tak říkám, že chceme odvézt na autobusové stanoviště a ukazuji mu lísteček, s napsanou adresou hadama. Kývá hlavou a chce 40 Rs. Ne to je moc a navrhuji 25 Rs. Kroutí hlavou. Tak se otáčíme a jedeme pryč. Indík za námi křičí 30 Rs. Tak navrženou částku za odvoz bereme. Nasoukali jsme se dovnitř a po asi deseti minutách jízdy tuktukář zastavuje před nějakou cestovní kanceláří. Ve vnitř nám potvrdili, že máme platný lístek a že autobus přijede asi tak za 1,5 hodiny. A že nám řeknou, až přijede. Už tam čeká 5 dalších bělochů, a několik dalších jich ještě během následující hodiny dorazí. Sice je tam pár laviček, ale ty už jsou plné, a tak sedíme na schodech do cestovky.
      Jeden běloch, asi tak 40-ti letý, kterého jsem si všimnul jen tak koutkem oka, když jsme přijeli, se po půl hodině začal všech okolo ptát na svůj batoh. Asi si někam odskočil a nechal si tu bágl v domnění, že tady se přeci nemůže ztratit. Opak je pravdou. Někdo mu ho vyčóroval. Ale nějak to moc neřeší. Zůstala mu takový malý batůžek přes rameno, asi s doklady a penězi. Zkouší ho hledat po okolí, ale bez úspěchu. V deset konečně jeden Indík z cestovou začal sbírat lidi, ať jdeme za ním. Asi tak 200 metrů. Stojí tam tři autobusy. Kdo jede do Jodhpuru, tak tento je ten pravý. Dáváme bágly do zadu a pro jistotu je k sobě přidělávám řetězem na zámek. Usedáme do autobusu. Je to opět takový celkem pohodlný Evropského stylu se sklopnými sedačkami a více prostoru pro nohy. Kupodivu, poprvé a autobuse je nadpoloviční většina cestujících bílá. Taková různorodá směska z celého světa. Dokonce i dvě postarší Britky s kuframa. Tu mladší z nich začal tak nějak balit ten běloch, co mu někdo před hodinou vyčóroval bágl. Někdy po půlnoci zastavujeme jako obvykle u nějakého motorestu. Vystupujeme ven a jdeme se na chvilku projít a na záchod. Kupuji vodu. Gábě je ještě pořád trochu špatně. Prý asi ženský problémy. Po půl hodině jedeme dál. No spíš nejedeme. Nechytá motor u autobusu. Konečně chápu, proč jezdí v autobuse kromě řidiče a space managera ještě několik dalších Indíků. Vyskákali ven roztlačují nás. Nejdřív se mu nechtělo, ale po nějakých dvaceti třiceti metrech si dal říct a naskočil. Indíci se vracejí zpět do autobusu a jedeme dál.

Ostrov Jagmandir   Jako v pohádce   U Nareshe v krámu
Ostrov Jagmandir   Jako v pohádce   U Nareshe v krámu

Den 32.  Den 33.   23.3.2006 (čtvrtek) Den 34.