Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 31. Den 32.  22.3.2006 (středa) Den 33.
Udaipur - pěší výlet k Monzunovému paláci Sajjan Garh
- Rajasthan -

      Vstáváme v 8 hodin. Je středa a tak si beru Lariam. Nějak mi dneska nesednul a tak ho ještě následující dvě hodiny budu cítit v krku. Prostě Lariam je svinstvo. Zamykáme pokoj na visací zámek a jdeme se projít po okolí, dolů k vodě jezera. Měly by tam být pěkný Haveli a Gangaur ghát. Oba máme hlad a tak chceme najít nějakou restauraci, kde by jsme se mohli nasnídat. Jako skoro pokaždé jdu ve předu a Gába vlaje za mnou. Občas mi říká, že letím moc rychle. Po asi 15 minutách jsme u jezera. Vstup k vodě je skrz nádherně zdobenou bránu Bagore-ki-Haveli. Před námi je voda jezera Pichola. Je vidět Jezerní palác na ostrově Jagniwas a v dálce i druhý ostrov Jagmandir. Ghát je poměrně dlouhý. V zadní části ghátu je plno žen, co perou prádlo a zároveň se i myjí. Dokonce jsme i viděli několik žen tak jako skrytě se mýt nahoře bez. Když mají prádlo vyprané, tak naloží mokré prádlo do plechových lavórů a odnášejí ho většinou na hlavě domů usušit. V přední části provádějí očistu muži. Nikdy se však nestane, že by byli úplně nazí. Vyprané prádlo, přehodí přes zábradlí a nechají ho oschnout, než si ho zase obléknou na sebe. Asi 20 metrů od jezera je German Bakery and Breakfast. Je tam poměrně dost bělochů a tak to jdeme taky zkusit. Dáváme kafe. Gába zkouší nějaký koláč a jí toasty a polévku. No ta polévka je spíš tak trochu zahuštěná voda. Ale Gába si na tom koláči moc pochutnala.
      Platíme snídani za 175 Rs a urychleně se vracíme na hotel. Záchod mne volá. Vyrážíme znova podívat se po Udaipuru. V LP ho popisují jako nádherné městečko, skoro pohádkové. Přesně stejný dojem v nás zanechává. Úzké křivolaké uličky, kroutící se mezi domy. Nahoru a dolu. Všude obchody se Silk obrázky, restaurace, hotýlky. Výroba a prodej ručního papíru, krávy, lidé projíždějící na motorkách a samozřejmě všudy přítomné tuktuky. Metaři uklízejí hovna po kravách a odpadky od lidí. No a jak tak jdeme a já občas něco fotím, tak najednou zjišťuji, že Gába za mnou není. Někam zaplula. Ale nevím kam. Nejdříve chvilku čekám a rozhlížím se okolo. Po 10 minutách ji jdu hledat. Nahlížím do několika obchodů s hadráka, co jsme právě minuli, ale bez úspěchu. Tohle mne asi opravdu dokáže nasrat. Chodím jak … po ulici furt tam a zpět, v místech kde asi zmizela. Po dalších 10-ti minutách si říkám, že to nemá cenu a jdu pryč. Půjdu se podívat někam po městě a pak se vrátím na hotel. A vtom jak Gába zmizela, tak je najednou zase za mnou. Plná úsměvu a štěstí v očích. Koupila si halenku za 300 Rs. Snažím se ji promluvit do duše a do svědomí, že to takhle opravdu nejde. Že snad do mne může aspoň kopnout, když chce někam zaplout. Že tohle mne opravdu sere. Kývá hlavou jako že jo. Ale myslí si svoje.

Gangaur ghát   Indka nese domů právě vyprané prádlo   Brána Bagore-ki-Haveli
Gangaur ghát   Indka nese domů právě
vyprané prádlo
  Brána Bagore-ki-Haveli

      Přecházíme mostek přes rameno jezera. Zastavujeme se v jedné Internet kavárně. Hodinka na netu a já pálím dvě karty. Jako obvykle vždy originál a záloha. O kousek dál Gába telefonuje domů. Měla prý v noci nějaký špatný sen o babičce, ale vše je v pořáku. A já měním 100 USD za rupky. Kurz je 42.80, ale prý mi dá 4300. Máme už courání po městě dost a tak se jdeme někam najíst. Vybíráme hotýlek s restaurací na střeše, tak aby byl výhled na jezero. Tentokráte od severozápadu. Já si dávám tomato soup a fried rice with vegetables. Gába chce čapati s máslem a na doporučení asi paní majitelky omeletu s cibulí. Prý super místní specialita. No a k pití kolu. Ještě nám Indka říká, že vaří každý den z čerstvé zeleniny a tak to bude chvilku trvat. OK, my nespěcháme a rádi posedíme ve stínu s výhledem na jezero. Po pěti minutách jsme se dočkali té Pepsi. Po dalších deseti minutách mi přinesli tu rejži se zeleninou. Na můj vkus moc slepená. Sice dobra, ale ne tak dobrá jako třeba v Goa na pláži. V zápětí se Gába dočkal té omelety s cibulí. Další chod přinesli Gábě ty čapati s máslem no a na konec i tu polévku pro mne. Spíš to byl takový kečup s rajskými, ale zato to bylo vydatný. Během oběda jsme se dohodli, že si uděláme pěší výlet k monzunovému paláci.
      Normálně se prý tam jezdí na výlet tuktukem, ale aspoň se projdeme. Mělo by to být asi tak 8 až 9 km směrem na západ. Je to jako hrad na kopci. Cesta vede po hlavní silnici. Gába remcá, protože se jí to nelíbí. Jsou to jenom samé obchody, které jí nezajímají. Od trubek, nářadí po železářství. Ani jeden obchod s hadrami a nebo s botami. Na silnici se pohybuje plno krav. Nejvíce jich odpočívá přesně uprostřed na dělícím asi dvoumetrovém pásu. Některé však leží a přežvykují přímo v silnici. Ale Indící to neřeší, prostě se krávě vyhnou.U jedné základní školy, okolo které jdeme, je asi zrovna přestávka. A tak si fotím školačky. Jsou tam jenom samé dívky. A všechny jsou oblečené ve školním stejnokroji. V jednom obchodě s jídlem, si kupujeme zmrzlinu a dvoulitrovku vody - Bisleri. Po dalších dvou kilometrech je ukazatel k Monsoon Palace. Tak uhýbáme z hlavní silnice a pomalu začínáme stoupat. Další tři kilometry ke vstupní bráně do parku okolo Sajjan Garh. Musíme si koupit vstup za 80 Rs každý. Indík u brány se snaží něco říct, ale my mu vůbec nerozumíme, co povídá. Od brány se silnička vine pořád do kopce. Vlevo od silnice je mohutná zeď. Je tam asi patnáct Indíků a opravují ji. Muži staví z kamene a ženy jim nosí beton v lavórech na hlavě. Dokonce jsou tam i dvě v pokročilém stádiu těhotenství. Je zajímavé, že i když pracují jako námezdní dělníci, tak se ženy stejně oblékají do nádherně barevných sárí.

Pohádkové uličky Udaipuru   Školačky   Indové při práci   Monzunový palác - Sajjan Garh
Pohádkové uličky
Udaipuru
  Školačky   Indové při práci   Monzunový palác
Sajjan Garh

      Je největší vedro a my se ploužíme po černém rozpáleném asfaltu. Pod námi v dálce je vidět Udaipuru a jeho dvě jezera. Nad námi se pořád ještě v dálce klikatí silnička k Monsoon palace. Nikde není žádný stín a voda ve flašce pomalu, ale jistě ubývá. Jsme již ve 3/4 kopce, když tu nám zastavuje nákladní auto. Indík, co tam sedí, nám nabízí, že nás sveze nahoru. Tak rádi souhlasíme. Usedáme a jedeme. Poslední úsek už je jenom cik-cak stoupání. Vždy 30 metrů a zatočit doleva, 30 metrů a zatočit doprava. Nákladák jede na 1 a jen tak tak vytáčí zatáčky. Ale po chvilce zastavujeme přímo před palácem. Děkujeme a oni se na nás usmívají. Prý to tam opravují. Procházíme se kolem Sajjan Garh. Postavil ho koncem 19. století maháradža Sajjan Sinh. Původně to měla být astronomická pozorovatelna, ale později ho využíval jako lovecký zámeček. Momentálně je v majetku státu. Okolo paláce je opevnění, ale z plechové cedule se dozvídáme, že to pod námi jsou vlastně mohutný nádrže na dešťovou vodu. Prý se do nich vejde 195m2 vody. Až fungují přes 100 let. Té námahy, co si stím museli kdysi dát, než veškerý stavební materiál vytahali nahoru na kopec. Je odtud famózní výhled na celý Udaipuru, jezero Pichola s oběmi ostrovy a zároveň i na druhé jezero Fateh Sagar. Na druhou stranu, od jezera, se rozkládá přírodní rezervace Sajjan Garh Wildlife Sanctuary. Taková na první pohled suchá kopcovitá krajina. Dole v údolích jsou však vidět obdělávané a zavlažované farmičky. Prý je od paláce nádherný pohled na západ slunce. Ale to je až za 4 hodiny a tak dlouho tu čekat nebudeme. Vevnitř v paláci je malá výstava všelijakých živočichů, co se v rezervaci vykytují.
      Ještě fotím serpentiny, kterými jsme sem nahoru přišli. Zrovna jede nahoru tuktuk. Ale nezvládá je. Musí na chvilku zastavit. Holt není na takový stoupání stavěný. Začínáme scházet dolů. Pozorujeme tuktukáře, jak veze dva turisty. Nejede jim to a nejede. Ten kluk musí občas vyskočit a tlačit. Jinak to nevyjedou. Holt si zaplatil cestu a ještě si musí zatlačit. Cesta dolů k bráně nám trvala slabou hodinu. Už ale nemáme žádnou vodu a tak ji musíme při první příležitosti koupit. U jednoho obchodu tedy kupujeme balenou vodu a o kousek dál meloun 10 Rs za kilo. Opět si sedáme na takový obrubník a hned ho na místě celý jíme. O slupky se postarají všudypřítomný krávy. Jdeme jinými uličkami, než jsme sem přišli. Při přecházení mostu přes vodu, spojující obě Udaipurská jezera, potkáváme dva namalovaný slony se sedátkama pro vození turistů. Gába je nadšená a fotí si je. Hnedka za mostem vlevo, v jednom malém obchůdku prodávají vyšívaná plátna. Přehozy na postele a všelijaké vyšívané polštáře, všelijakých barev. Nakonec vybírám modré vyšívané polštáře. Prý super cena pouze pro Vás 250 Rs. No nakonec jsme se dohodli na 150 Rs za pět kusů. Doma je můžu rozdat jako dárky z Indie. Samozřejmě jsem později zjistil, že je každý úplně jiný. Křivě stříhaný a velikostně se rozcházeli o několik centimetrů.

Pohled na Udaipur   Serpentyny k paláci   Sloni na mostě   Prodej hadrů
Pohled na Udaipur   Serpentyny k paláci   Sloni na mostě   Prodej hadrů

      Jsme opět ve starém městě, u našeho hotelu. Gába pořád obhlíží krámy. Asi ji chytila koupivá. Chytla slinu a jde k obchodu s botami. Nechávám ji tam a jen tak se dívám po okolí. Nějaký Indík, mi před svým obchodem se stříbrem a malovanými obrazy na hedvábí, nabízí zda nechci vyměnit USD za Rupie. Tak se ptám za kolik. Nabízí mi kurz 43.00, no a já to jen tak zkouším za 44. Nakonec jsme se dohodli na 43.75 Rs za dolar. Tak měním 100 USD. Ukazuje mi všelijaké obrázky, co má v obchodě a taky stříbrné šperky. Nakonec si vybírám z množství obrázků jeden velikosti asi 10 krát 20 cm. Ptám se, za kolik by byl tento obrázek. Prý je to moc povedený kousek a tak za 450 Rs. Ne díky, to je moc drahý. Slevuje na 400 Rs. Říkám, že je to pořád moc drahý. Indík odpovídá, ať tedy navrhnu sám dobrou cenu. Tak odpovídám, že obrázek má cenu někde mezi 100 a 150 Rs. Indík slevuje na 300 Rs. Ne díky, zvedám se a odcházím. Ne počkej, poslední nabídka je za 200 Rs a záruka, že pokud najdu někde stejně pěkný a kvalitní obrázek, za nižší cenu, tak mi vrátí peníze. Na tom obrázku je opravdu vidět každý detail. Maháradža na lovu. Ale já odcházím pryč, protože venku před obchodem už vidím Gábu. Gába říká, že si vyhlídla v jednom obchodě boty a že si je asi půjde koupit. No a já zase říkám, že se mi ten obrázek moc líbil. Gába jde si koupit ty boty a já se vracím zpět do toho obchodu. Kupuji ho za nabídnutou cenu 200 Rs. A pak si s tím upovídaným Indíkem ještě aspoň hodinu povídám. O Indii, o obchodu a o životě. Jmenuje se Naresh Soni. Je mu 39 let. Má ženu a dva syny. 18 a 16 let. Ale jeho bratr má dvě manželky a každá má dvě děti. Není to prý moc časté, ale že jim to funguje. V Indii se asi tak 10% manželství rozvádí. Ale prý záleží na náboženství – muslimové, buddhisté a hinduisté. Taky říkal, že na té výměně 100 USD vydělá asi tak 25 až 50 Rs. Ale že je to OK. Peníze se musejí utrácet. Pak prý zase přijdou. Taky mi ukazuje stříbrné šperky. V Indii se prý stříbro kupuje na kila. Prostě jsme si pěkně pokecali. A když se zvedám, tak mám takový dobrý pocit v srdci.
      Gába si mezitím koupila boty. Že prý se jí líbili a že se nemohla rozhodnout. Mezitím se setmělo a tak se jdeme najíst. Vybíráme jednu restauraci, co má nádherný výhled na jezero s osvětleným Jezerním palácem. Highest lookout. A skutečně oba paláce jsou osvětlený a jako by se koupali v jezeře. Okolo nás osvětlené město a v dálce pluje ve vzduchu osvětlený Monzunový palác – Sajjan Garh. Prostě pohádkové město. Vybíráme něco k jídlu. Číšník říká, že mají pivo, prý Kingfisher za 100 Rs. Tak si jedno dáváme. Snažím se fotit osvětlený jezerní palác a noční atmosféru města. Ale ne každá fotka se mi podařila udržet a tak je hnedka promazávám. Jíme večeři, popíjíme pivo a kocháme se výhledem na jezero. Vtom přiskočil číšník něco nesrozumitelného pronesl, sebral nám poloprázdnou flašku piva a obě skleničky. Schoval je někam za barel vody. Z vedlejšího stolu jednomu Američanovi hodil sklenici rovnou do nádrže na dešťovou vodu. Nahýbá se nad okraj domu a dívá se někam dolů do ulice. Po deseti minutách nám opět vrací sklenky a nedopité pivo zpět na stůl. Prý policie. Asi je zde zakázáno prodávat alkohol. Na stole máme zapálenou svíčku a jíme. Gába si přiobjednává ještě tři čapati. Chvilku zase píšu deník. Poslední pohled na osvětlené město ze střechy restaurace a pak už scházíme dolů na ulici. Navrhuji, abychom se šli podívat ještě dolů k jezeru. Možná by od tud mohla být hezká fotka. Ale s pohledem ze shora se to nedá srovnat. Jak se vracíme zpět, tak jdeme okolo ještě otevřeného knihkupectví. Kupujeme ještě pár dalších pohledů a díváme se na knížky, co tu mají vystavěné. Kuchařky, o Indii, památky Rajasthanu a mnoho dalších. Plné nádherných fotografií. Ale taky tomu odpovídá cena. Od 500 do 2000 Rs. A jsou poměrně velké a asi by se s nimi špatně cestovalo v báglu. Vracíme se zpět do hotelu. Už je zavřená mříž. Naštěstí není zamčená, jinak nevím jak by jsme jí překonávali. Dáváme sprchu. Je něco okolo půl jedenácté, když jdeme spát.

Lake Pichola   Noční Udaipur   Gába jí čapati
Lake Pichola   Noční Udaipur   Gába jí čapati

Den 31.  Den 32.   22.3.2006 (středa) Den 33.