Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 30.  Den 31.  21.3.2006 (úterý)  Den 32.
Udaipur - Cesta busem z Ahmadabadu do Udaipuru
- Rajasthan -

      Ještě je tma, když někde zastavujeme. Asi je to Vadora. Urychleně navštěvuji místní záchod. Mám pořád ještě průjem. Po patnácti minutách pokračujeme v jízdě. V autobuse je zima, neboť studený vzduch z venku fouká dovnitř otevřenýma okýnkama. Akorát svítá, když najíždíme na Ahmadabad highway. Takže jedeme správným busem. Autobus několikrát zastavuje a Indíci postupně vystupují. Při jednom zastavení je space manager ptá, kam že to vlastně chceme jet. Tak mu odpovídám, že autobusem do Udaipuru. Kývá hlavou a říká, že teď máme vystoupit. Támhle kousek je prý autobusové nádraží a tam si máme koupit lístek na bus. Vystupujeme a vyndáváme oba bágly ze zavazadlové části. Oni tam snad vozí brambory, neboť oba bágly mají na sobě vrstvičku hlíny. Naštěstí je suchá a tak se dá poměrně rychle oprášit. Ukládáme teplé oblečení, co jsme měli na noc (flísku a prostěradlo na přikrytí). Jako už standardně, ihned je okolo nás chumel tuktukářů. Nabízejí nám hotel, prohlídku města, anebo i odvoz na autobusové nádraží. Prý za pouhých 10 Rs. Obzvláště jeden z nich je neodbytný. Pořád, nabízí, že nás odveze, kam jen budeme chtít. Cheap very cheap. Snažíme se ho ignorovat.
      Podle mapky v LP se nemůžeme nějak zorientovat, kde se nacházíme. Tak ukazuji jedním směrem, po celkem hlavní ulici a jdeme. Po sotva sto metrech před sebou vidíme starou kamennou bránu – zbytek opevnění. Takže jsme se vydali správným směrem. Dokonce má na sobě i název, ale napsaný hadama. Vlevo, v dálce asi 500 metrů, je vidět další. Odhaduji, že to musí být jedna z těch, co jsou namalovaný na mapce v LP. Vede tu hlavní ulice – 2x2 pruhy. Zkoušíme se zeptat jedné mladé Indky. Ona odpovídá, že jdeme správně a že u té další brány máme zahnout doleva a tam už je přímo autobusové nádraží. Z té ulice, u brány vyjíždí jeden autobus za druhým. Jsme u prodejních stánků – Tourist office. A už tu máme první nabídku na odvoz do Udaipuru. Za 160 Rs každý. Jen tak to zkouším, zda vezmou 300 Rs za oba. Indík se usmívá a kývá hlavou že jo. Odjezd autobusu by měl být asi tak za 45 minut. Tak to bereme. Indík nás vede k jednomu busu, co stojí cca 100 daleko. Je to stejně pohodlný typ autobusu, jako jsme jeli v noci. Dáváme bágly dovnitř kufru. Já jdu koupit do obchodu přez ulici sušenky a vodu. Gába jde na autobusové nádraží na záchod. Usedám do busu a píšu deník.
      V tom řidič startuje a rozjíždí se. Tak k němu běžím a říkám, že moje přítelkyně tu není, že šla na záchod a za chvilku bude zpátky. Indík se usmívá a odpovídá, no problem. Že jenom objede autobusové nádraží a za dvě minuty jsme zpět. No nemám zrovna moc dobrý pocit v oblasti žaludku. To jsem zvědav, co bude chudák Gábinka dělat, až se vrátí vyčůraná a autobus nikde, já nikde a věci taky nikde. V cizím městě, v cizí zemi. Autobusové nádraží je vlastně takový velký prostranství s autobusy, obestavěné mohutnou zdí a domy. Takže není vidět na druhou stranu. Řidič zastavuje přesně na odvrácené straně tohoto kruhového útvaru. Zvedám se a že půjdu pro Gábu. Řidič mi ukazuje, abych zůstal sedět. Prý za 2 minuty pojedeme na původní místo. Tak čekám. Po asi pěti minutách čekání jsem už nervózní a říkám řidiči, že už je to pět minut a mně moje přítelkyně už zaručeně hledá. OK, kývá hlavou. Startuje motor, objíždí nádraží a zastavuje na původním místě, odkud tak před deseti minutami odjel. Gába tam stojí a usmívá se. Mne spadnul kámen ze srdce. Přeci jenom jsem si na Gábinku za ten měsíc zvyknul natolik, že bych si ani další cestování bez ní nedokázal představit. I když každý má své mouchy. Mne nevyjímaje. Gába nastupuje dovnitř. Není mi přesně jasné proč, ale řidič do devíti hodin stihnul stejným způsobem objet nádraží ještě třikrát. Asi způsob nabírání lidí. Když tady jich nastoupilo sotva 15.

Volský povoz   Balená voda v polyetylenu   Nákladní motorka
Volský povoz   Balená voda v polyetylenu   Nákladní motorka

      Těsně po deváté už řidič nezatáčí k dalšímu kolečku okolo nádraží, ale zatáčí u staré kamenné brány doprava a vydáváme se na cestu z Ahmadabadu ve státě Gujarat do Udaipuru ve státě Rajasthan. Měli by jsme tam dorazit někdy odpoledne. Venku po ulici okolo nás jede vůz a táhne ho velbloud. Po asi půlhodině jízdy po městě řidič opět zastavuje asi na 10 minut. Během této doby přistupuje do autobusu dalších 10 Indíků. Venku pobíhají čtyři kluci a nabízejí balenou vodu v polyetylenovém obalu. Čtvrt litru za 5 Rs. Tak si je fotím z okénka a už se jich nemůžu zbavit. Pořád na mne pokřikují, ať si koupím vodu. Jeden takový tlustší dokonce jde za námi až do autobusu. Ale my vodu máme a tak nechceme. Pokračujeme v jízdě. Několik hodin jsme dokonce ještě stihli dospat, když se nám to řidič snažil všelijak znepříjemnit. Několikrát dokonce při razantním vyhýbání drhnul koly o blatníky. Ještě že nejsme úplně plný, jinak nevím, nevím zda by jsme se nepřevrhli. V poledne zastavujeme u nějakého motorestu. Jdeme se vyčůrat. Kupujeme čapati a jelikož sušenky, co jsme koupili ráno, jsme už snědli, tak nakupujeme další. Jiný druh, za 4 Rs. Chutnají jako máslové Opavia sušenky. Mezitím zastavují u motorestu další dva autobusy, takže je tu rázem plno. Po půl hodině jedeme dál. Krajina začíná kopcovatě. Silnice se klikatí mezi kopci. Taky jsme dvakrát viděli autobus tak plný, že dobrých patnáct – dvacet lidí sedělo na střeše a smáli se. Kolo třetí odpoledne přijíždíme k Udaipuru.
      Okolo města jsou zbytky starého opevnění. Právě někde u těchto vnějších městských hradeb náš autobus zastavuje. S námi tu vystupuje aspoň dalších deset Indíků a párek bělochů. Jen, co jsme stihli vyndat bágly ze zavazadlového prostoru, tak autobus odjel pryč. Podle mapky v LP musíme byt někde ve východní části města, poměrně daleko od jezera Pichola. Už jsou u nás dva motorikšáci a jeden žebrající invalida . Ti dva, co s námi vystoupili z autobusu, se ani nesnaží smlouvat a rovnou souhlasí s cenou 40 Rs za odvoz do centra. Ten druhý, co jako by zbyl na nás, chce taky stejnou částku za odvoz. Do toho mne pořád tahá za kraťasy ten kluk na té dřevěné desce s kolečky, co mu slouží k pohybu po ulici. Tuktukářovi říkám, že 40 Rs za odvoz do centra je moc a nabízím 20 Rs. Nakonec jsme se dohodli na 30 Rs. Nasedáme do motorikši i s báglama. To už ostatně máme velmi dobře naučený. Ten Indík klečící na té pohyblivé desce, je však neodbytný a chytá mne velmi silně za lýtko levé nohy, až mne to bolí. Říkám, že mu nic nedáme, ale on nechce pustit a tak mi nic jiného nezbývá, než do něj strčit druhou nohou. Já vím, je to surové, ale mně to fakt už bolelo. Tak jedeme. Indík se nás ptá, kam chceme odvézt. Tak mu říkám, že k chrámu Jagdish. Je to v centru, hnedka vedle City palace a kolo je množství Haveli – neboli původních obytných domů, sloužících částečně jako hotely. Cesta trvá tak deset minut. Projíždíme uličkami, s původními kamennými domy. A už jsme u chrámu Jagdish. Indík, říká, že se tu nesmí zastavit a než se nadějeme, tak jsme o nějakých 50 metrů dál, přímo před nějakým na první pohled velmi luxusním Poonam Haveli.
      Platím tuktukáři dohodnutých 30 rupek. A už je u nás recepční z hotelu. Mají to dobře dohodnutý. Bereme bágly a jdeme pryč. Na obou Indících je vidět, že jsou zklamaní. Vracíme se asi tak 30 metrů zpátky směrem k chrámu Jagdish. Přímo před námi je hotel Badi Haveli. V LP jsem si ho zaškrtnul, jako dobrou volbu. Má tam být dokonce restaurace s jídly za nějakých 55 Rs. Samozřejmě později zjišťujeme, že v Anglickém LP už ho tak moc nechválí a žádná restaurace tam už není. Ptáme se na volný pokoj. Prý mají volné pokoje, stačí říct, za kolik chceme pokoj. Tak říkám 250 Rs za noc, na dvě noci. Kývá hlavou a ať jdeme za ním. Vede nás po schodech nahoru spletí několika budov, až se dostáváme na vnitřní velmi pěkný a udržovaný dvůr. Ukazuje nám jeden pokoj. Je to velká místnost, s vysokým stropem, vymalovaná světle modrou barvou. Na stropě je funkční ventilátor. Je tam velké okno s mříží a dveře, který se dají zamknout na zámek. Záchod a sprcha jsou venku, kousek od pokoje. Postel je velká a pohodlná. Celý pokoj vypadá velmi čistě. Dokonce je na pokoji i obrázek nějakého svatého a keramická socha Ganeshi. Bereme to. Indík nás ještě vede nahoru po takových strmých schodech, odkud je výhled na jezero Lake Pichola. Bohužel odtud je z jezera vidět jen malý kus, neboť vlevo jsou mnohem vyšší Haveli. Zapisujeme se do knihy cizinců. Dáváme sprchu a vybalujeme některé věci. Venku na dvoře, přímo před naším pokojem, je natažená šňůra na prádlo a tak toho hnedka využíváme a sušíme na ní naše mokré ručníky.

Chrám Jagdish   Detail vyřezávání v mramoru   Galerie s obrázky malovanými na Silku
Chrám Jagdish   Detail vyřezávání
v mramoru
  Galerie s obrázky
malovanými na Silku

      Vyrážíme se podívat po okolí. Přímo na ulici u hotelu je Internet kavárna a taky tu prodávají autobusové zájezdy. Vždy je napsaný město a cena. Tak se ptáme na jízdenku do Jodhpuru na pozítří na večer. Mají, a tak kupujme dva lístky na noční bus po 120 Rs. Tady je napsaná adresa, kde je Tourist office, a přímo od ní odjíždí autobus. Prý kterýkoliv rikšák nás tam odveze za 20 Rs. Jdeme se podívat do chrámu Jagdish. Je to taková jako napodobenina chrámů z Khajuraha, ale postavená z bělošedého mramoru. Postavil ho maháradža Džagat Sinh v roce 1651. Chodí se tam bez bot. A tak boty odkládáme do botníku vlevo, od hlavního vstupu. Obcházíme chrám a prohlížíme si nádhernou řezbu do mramoru. Jdeme se podívat i dovnitř. Jeden Indík se k nám přidává a snaží se navázat rozhovor. Prý odkud jsme. Když říkáme, že z ČR, tak s úsměvem ve tváři říká, že to je ale náhoda. Skupina místních umělců jede za 14 dní do Čech na výstavu, kterou tam prý pořádá Indické velvyslanectví. Jaké je tam počasí a není tam zima??? A on prý je majitelem galerie a sám tam posílá několik obrazů. Ta jeho galerie je hned naproti chrámu. Ať se tam jdeme s ním podívat, že nás tam rád provede. Já už začínám tušit nějakou Indickou obchodní levárnu. Bereme si opět boty z botníku. Ale stojí tam nějaký Indík, který tam ani předním nebyl, když jsme tam dávali boty a chce po nás 4 Rs. Ptám se proč. Prý za hlídání bot. Kroutím hlavou a prdíme na něj.
      Jdeme asi 20 metrů, šikmo do chrámu přes náměstíčko. Ta galerie je spíš malířská dílna. Kreslí tam na Silk - hedvábí. Po zdech mají ve skle plno všelijakých obrazů. Indík nám vysvětluje, že k malování používají barvy z přírodních materiálů, podle původních receptur – většinou různé druhy najemno rozdrceného kamene. Jako štětec slouží chlupy z veverky. Na zemi tam sedí dva malíři a malují miniatury. Vždy dvě až tři najednou. Musí totiž vždy počkat, až jim daná barva zaschne, aby se jim nerozpila s jinou. Jeden obrázek velikosti 10 krát 20 cm ji trvá několik dní. A už nás vede do vedlejší místnosti, kde je prodejna. Dozvídáme se, že tyto obrazy jsou přesné kopie obrazů, umístěných v City palace. Jsou moc pěkné. Několik si jich fotím a Gába si jeden kupuje. Za 150 Rs. Jsou na něm tři zvířata. Slon – štěstí, kůň – síla, velbloud – láska. No holt veterinární lékařka se nezapře. Když odcházíme, tak je vidět na Indíkovi trochu zklamání. Asi čekal, že toho nakoupíme mnohem víc. Jak tak jdeme po ulici, tak v jedné dílně vyrábějí ruční papír a hlavně obaly na diáře a fotoalba z barvené velbloudí kůže. Kůže je nádherně ornamentálně zdobená, pomocí různých tvarových killnerů. Než vysekají například slona a skupinu ornamentů okolo, tak jim to musí trvat několik hodin. Scházíme k vodě lake Pichola. Před námi je vidět uprostřed jezera ostrov Jagniwas – Lake Pichola Hotel. Kupuji si na památku několik pohlednic.
      Máme hlad a tak se jdeme navečeřet. Vybíráme Ganga restaurant. Prý je ze střechy hezký výhled na jezero, na oba paláce a taky i na City Palace. Tak stoupáme asi 5 pater nahoru. Opravdu je odtud vidět jezero a vypadá to, že bude i pěkný západ slunce. Dáváme si kolu a objednáváme si podle jídelního lístku. Fotím si jezerní palác, jako by plovoucí na vodě. V dálce je vidět kopec a na něm další palác – Sajjan Garh, neboli monzunový palác. Dávám si čínské nudle se zeleninou – Chowmei a Gába chce bramborovou kaši a rice puding. Prý za chvilku to prý bude. Někdo dole vybíhá z hotelu a asi jde ještě něco nakoupit. Mezitím pomalu zapadá slunce. Po deseti minutách je kuchař zpátky s chybějícími ingrediencemi a konečně může začít s vařením. Trvá mu to jenom chvilku. Během vaření se kuchař-číšník v jedné osobě Gáby ptá, jestli do toho chce cukr. Ano kýváme hlavou. A tak Gába dostává sladkou bramborovou kaši a neoslazený rýžový puding. Prý je to hnusný. Moje čínské nudle byly spíš špagety. Takže jídlo nic moc. Takže co se dá dělat. Platíme a opouštíme restauraci. Slunce už zapadlo a mne se chce zase na záchod. A tak rychle zpět do hotelu. Pořád mám průjem. Chvilku píšu deník. Jsme unavení a ještě celý rozlámaní z jízdy autobusem a tak jdeme brzo spát.

Je libo pánvičku   Ruční výroba knih   Lake Pichola   Západ slunce nad Lake Pichola
Je libo pánvičku   Ruční výroba knih   Lake Pichola   Západ slunce
nad Lake Pichola

Den 30.  Den 31.   21.3.2006 (úterý) Den 32.