Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 29.Den 30.  20.3.2006 (pondělí)Den 31.
Aurangabad - Cesta nočním busem do Ahmadabadu
- Maharashtra -

      Vstáváme v 8 hodin. Sprcha a balíme všechny věci. Na devátou scházíme dolů k recepci i s báglama. Platím požadovaných 225 Rs. Kupodivu daň 4%, jak mají uvedenou na vizitce, po nás nechtějí. Necháváme bágly na recepci, že se pro ně asi tak ve 3 odpoledne stavíme. Jdeme se projít. Dnes budeme pouze odpočívat a šetřit energii na další noční jízdu busem do Ahmadabadu. Zkoušíme jít jako včera k autobusovému nádraží, abychom se někde nasnídali. Ignorujeme zástupy tuktukářů, nabízejících odvoz kamkoliv a prodejců zájezdů k Ellora caves, Ajanta caves, do Ellorae, Pune… V jedné restauraci dáváme místní specialitu – lassi. Chutná to spíše jako studený vanilkový puding. Ale je to sladké a moc dobré. Asi je vyhlášení místní specialita, protože jich mají v ledničce předpřipravených aspoň 40 sklenic. A každou chvilku si nějaký místní Indián jednu dá. K snídani si dávám veg rice, kafe a fantu. Gába si dává velký kafe. Ale dostává stejnou velikost jako já - malý. Asi velký kafe neznají. Jo na té fantě je napsáno: contains no fruit. To, že je to napsaný na každý flašce Coca-Coly tak na to už jsem si zvyknul, ale že to je napsaný i na fantě, kde jsem předpokládal, že je vyráběná nějak z pomerančů, tak to mne překvapilo.
      Naproti je Himro zahrada. Platíme 3 Rs vstupné a jdeme dovnitř. Je to vlastně takový park, s několik prolézačkami pro děti. Chvilku ležíme ve stínu pod palmami, a pak zase píšu deník. Je dopoledne a tak tu není moc návštěvníků. Kousek od nás se posadili dva Indíci. A najednou jich bylo 10. O něčem se baví a pokukují po nás. Pak se polovina z nich zvedla a jde k nám. Jeden z nich, asi takový jako vůdce, se ptá odkud jsme. Standardní odpověď. Czech Republic – Europe. A hnedka další otázka je, zda nemáme nějakou minci – Coin. Tak jim dávám dvoukorunu. Koukají na to jak na vyoranou myš. Pořád to otáčejí a o něčem se baví. A pak zase ten mluvčí říká, zda nemáme Euro-dolar. Ne nemám. Jsou zklamaní a nedokážou pochopit, že žádný Euro-dolar neexistuje. Ještě něco bleptají, ale to už je ignorujeme. Po chvilce odcházejí pryč.

Bibi-ka-Maqbara - aneb Taj MAhal chudého muže
Bibi-ka-Maqbara
aneb Taj Mahal chudého muže

      Je poledne a to znamená vedro. Mám hlad a tak jdeme do jedné jídelny nedaleko autobusového nádraží. Oba dáváme lassi. Já ještě si vybírám upata onion. Je to něco jako amoleta s cibulí, ale základ je podle mne z rýže. Pořád máme plno času a tak si na chvilku usedáme do stínu na autobusovém nádraží. Ale nevydrželi jsme tam déle než půl hodiny. Neboť pořád každému druhému Indíkovi vysvětlovat, že nic nechceme, nikam nejedeme a peníze žebrákům zrovna nedáváme, se nedá moc dlouho vydržet. Jdu se vyčůrat a jelikož nemám drobný, tak jdu dozadu za budovy, hezky k plotu. Jakožto i mnoho dalších před mnou a určitě i po mne. Přeci jenom riskovat, že bych zkoušel na záchodcích platit 100 Rs bankovkou tak to nebudu. Vracíme se do restaurace, kde jsme byli dneska ráno na snídani. A opět dáváme tu speciální místní vanilkovou lassi. No a Gába ještě jednu. To už já radši neriskuji a dávám si jenom fantu – contains no fruit. Už jsem plný. Nezbývá mi, než abych žasnul, kolik se toho do Gáby vejde. A přitom říká, že z ní padají jenom takové bobky, jako z králíka. To nechci vidět (cítit), až to povolí.
      Vracíme se zpátky k hotelu. Na protější straně silnice, v místech, kde jsme včera ráno vystupovali je internet. Máme ještě čas a tak si tam za 25 Rs na hodinu sedáme. Je čtvrt na čtyři, když jsme zpátky v hotelové recepci. Gába si ještě skočila na záchod a pak už bereme bágly a opouštíme hotel. Nechce se nám potit se báglama na zádech a tak zkoušíme tuktuka. Za 20 Rs na autobusové nádraží. Souhlasíme, nasedáme a jedeme. Vystupujeme před autobusovým nádražím. Hnedka je u nás chumel plno prodejců zájezdů kamkoliv. Ignorujeme je a jdeme rovnou ke stánku, kde jsme včera zaplatili bus do Ahmadabadu. Jmenuje se Humsafar. Kývá hlavou a něco blekotá. Nějak mu nerozumím. Ale kývá na nás a ať jdeme za ním. Vede nás za roh. Přesně tam, kde jsme včera koupili melouna. Je tam autobus. Kromě řidiče a jednoho pasažéra je úplně prázdný. Tak se ještě ve dveřích ptám, zda jede do Ahmadabadu. Kývá hlavou a ukazuje, abychom šli dovnitř. Com, com, second bus, com. Tak usedáme hnedka vepředu. Po chvilce startuje motor a rozjíždí se.

Odpočinek v zahradě Himro   Indián spící v zahradě Himro
Odpočinek v zahradě Himro   Indián spící v zahradě Himro

      Někam nás vezou po městě. Jedeme asi 10 minut, když zastavujeme u další pobočky Humsafar. Autobus zastavuje a my vystupujeme i s báglama. Je tam další autobus. Tak ukazuji naše lístky a opět se ptám, zda jedou do Ahmadabadu. Jeden Indík, asi vedoucí pobočky kývá hlavou a ukazuje na stojící autobus. Ukládáme si bágly do kufru. Ještě kupujeme další flašku vody a jdeme se posadit dovnitř. Tento autobus je taková polokombinace mezi klasickým linkovým autobusem sleeperem. 20 míst k sezení a 20 míst k ležení. Mají to dobře vymyšlený. Po půl hodině čekání vyjíždíme je něco málo po páté hodině. Autobus je plný tak z poloviny a to ještě spíš ta spací půlka. Tak každý zabíráme jednu dvojsedačku a ještě se chvilku díváme z okna. Jedeme opět okolo kuželové hory s pevností - opevněného města Daulatabadu. Pozoruji venku se míhající krajinu a vesničky, kterými projíždíme. Stoupáme nahoru serpentinami. A pak zase na druhé straně hřebene dolů. Ale ty serpentiny stojí za to. Sto metrů skály nad námi, a pod námi se klikatí silnice. V zatáčkách projede vždy jen jedno nákladní auto. A že jich tu jede. Nekončící kolona v obou směrech. A do toho se stmívá. Gába už spí a já jsem taky z toho dnešního odpočívání nějaký unavený. Naštěstí sedačky se dají celkem slušně položit a tak po chvilce usínám a rukou přidělanou jako obvykle k fotobrašně a k batůžku.

Daulatabad - město okolo kuželové hory
Daulatabad - město okolo kuželové hory

Den 29.  Den 30.   20.3.2006 (pondělí) Den 31.