Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 27. Den 28.  18.3.2006 (sobota)Den 29.
Mumbai - Victoria Terminus a Mahalaxmi ghát
- Mumbai -

      Vstáváme okolo 9-té. Polévaná sprcha, zabalit všechny věci a opustit pokoj. Jsme domluvení na recepci, že si tu můžeme nechat bágly do večera. Ale hnedka za to chce 50 Rs. No co se dá dělat. Tahat je celý den po městě nejde. Indík leze někam jako na půdu nad recepcí a tam mu je podávám. Ještě říkám, že si je vyzvedneme večer asi tak mezi 6 a 7 hodinou. OK no problem. Vycházíme z našeho hotelu a podle mapičky zahýbáme doprava na Colaba market. Prodávají tu všechno možné. Ale hlavně jídlo. Všelijaké druhy zeleniny a tak hnedka kupujeme kilo rajských jablíček za 12 Rs. Taky tu Indky prodávají ryby. Asi dneska ráno ulovené. Velké ale i maličké mřenky. Ale smrdí všechny stejně. Prodejkyně neustále mávají vějířema nad rozloženými rybami, aby odehnaly stádo much, poletující okolo. U jednoho stánku si kupujeme kafe. Do skleničky za 7 Rs. Gába si kupuje takový místní chleba, ona je to spíš taková bulka z bílé mouky. Za 3 Rs. Chvilku se procházíme po městě. Vcházíme do jednoho velkého a udržovaného parku, kousek od kina Eros. Hrají tam kriket, Indický národní sport. U jedné zapomenuté betonové trubky se zastavujeme a sedáme si do stínu palem na trávu. Snažíme se pochopit, jaké jsou vlastně pravidla této hry. Vyndáváme onen ananas koupený ještě v Mapuse, co jsme tahali už nějakou dobu v batůžku. Je akorát zralý. Nejdříve ho ořezávám mým kapesním nožíkem. Slupky dávám do igelitového pytlíku. No a pak ho krájím na plátky. Ale je moc dobrý. Úplně jiná chuť, než nějaký naložený v plechovce. Není mi ale pořád jasné, jak místní Indiáni, ale i například v Thajsku, dokáží vyřezat ananas do takového spirálovitého tvaru. To chce asi dlouhá léta praxe. Horší je to s umýváním rukou. Voda na to moc nepomáhá a pořád je mám tak trošku olepané a takové jako drsné. Chvilku píšu deník. No a pak zavírám na pět minut oči.
      Zvedáme se těsně po poledni. Chceme se jít podívat do muzea umění. Ale na dveřích je cedule, že zrovna mají zavřeno, neboť mění expozici. Přímo naproti je obrovská plachta, oznamující výstavu miniatur. Jdeme se tam podívat. Ale u vstupu po nás chtějí, jako po cizincích, 300 Rs za vstup. Tak na to hážeme bobka. Podle LP by měla být ještě jedna Galerie asi tak o 200 metrů severněji. Tady pro změnu žádný vstup nechtějí. Ona je to totiž prodejní galerie současného Indického umění. Obrazy, plastiky a sochy, všelijakých výtvarných technik. U většiny je uvedena cena. Od několika tisíc do několika desítek tisíc Rupii. Některé obrazy jsou i velice pěkné. Ale většina se podobá současné mne naprosto nepochopitelné tvorbě. Ve vnitř v Galerii je příjemný chládek. Než jsme si celou expozici prohlédli, tak uběhla hodina. Ještě na střeše, v takové malé místnosti, nějaký malíř vystavoval několik svých obrazů. V Galerii je taky kavárna. Původně jsme si tam chtěli na chvilku sednout, ale úplně plno a tak jdeme pryč. Před Galerií ještě fotím Gábu. Na chodníku přímo vedle vchodu je nějaký rychlomalíř portrétů. Jak nás spatřil, tak hned nám nabízel, že nás namaluje. Ale nemáme zájem.

Colaba market   Rannní kafíčko   Je libo rybičku
Colaba market   Rannní kafíčko   Je libo rybičku

      Vydáváme se pěšky k Victoria terminus railway station. Prý tam je fantasticky vyzdobená stará budova. Mělo by to být tak půl hodiny pěšky. Jak tak jdeme skoro pořád podle doků za zdmi, tak na jednom rohu je taková pouliční prodejna pizzi a hamburgerů. Sice tam není fronta, ale zrovna tam před námi dva místní nějakou kupují. Máme tak trochu hlad a hlavně chuť na nějaké rozumné jídlo. Tak tam jdeme a každý si kupujeme zeleninovou pizzu s tomatou. Průměr 16 cm za 18 Rs. Super dobrá. Měkké a chutné těsto. O kousek dál prodávají v jedné drogérii zubní pastu s nimem za 45 Rs. Tak jako je u nás normální a běžná pasta s fluorem, tak tady mají pastu s nějakým čistě přírodním výtažkem z nějaké rostliny. Doporučili nám jí tenkrát na pláži ti dva Češi, co jsme je potkali v Goa v Dolrině. Když už se sežene, tak se tahle pasta u nás prodává pěkně draho. 100 ml plus 25 % zdarma.       Po dalším asi kilometru jsme před poštou. Máme několik napsaných pohledů a tak je chceme poslat. Je to taková jistě sto let stará budova. Vcházíme dovnitř a snažíme se tam zorientovat. Tady u jedné přepážky prodávají známky. Tak jich pět kupujeme po 8 Rs. Snažíme se je nalepit na pohledy. Ale jaksi jim chybí lepící vrstva. Tak se jdu znova zeptat k okénku, kde jsem je koupil. Dostávám informaci, že támhle v rohu, na tom kamenném stolu, je glue-lepidlo, a že tím je máme namazat a nalepit. Podařilo se. U jiné přepážky pohledy odevzdáváme. Dostáváme od Indky u přepážky standardní otázku, odkaď jsme. Czech Republic. Hello, nice to meet you. A následuje úsměv. Přímo naproti poště, u několika stolku sedí asi 6 baličů balíků. Za mízný poplatek vám zabalí balík do plátna a zaváží provazem. Prý je to velmi levné poslat si něco poštou do Evropy. Tak je jdu fotit. Gába prý jde zatím koupit zmrzlinu. Vedle je takové ohrazené prostranství. Lidé tam házejí zrní pro holuby. Jsou jich tam mraky. Proto je taky většina okolí poznamenána ptačím trusem. Na chodníku, v jednom podloubí, mne zaujali dva Indové. Vydělávají si jako přepisovači dokumentů na psacím stroji. Kancelář mají tak říkajíc co nejblíže zákazníkům. Moc toho nepotřebují. Dvě židle, stolek a dva psací stroje. A přitom to mají uděláno skoro jako výkladní skříň. Večer sklopí stolek a židle a zavřou to deklem na zámek. No a jak si tak fotím holuby, poštu, baliče balíků a přepisovače na psacím stroji, tak zjišťuji, že Gába nikde. Tak ji jdu hledat. Jeden roh, druhý roh. Zpět před poštu a zase támhle o kus dále. Nikde ji nevidím. A už ji vidím. Támhle jde. A usmívá se.A že se hezky usmívat umí. V každé ruce kornout. Prostě jenom nemohla najít prodejnu, kde by měli originální balenou zmrzlinu. To bylo radosti, jak na Starém bělidle.
      Vedle budovy pošty je Victoria Terminus. Respektive, teď se nazývá nádraží Mumbai Chhatrapati Shivaji. Fotím dvoupatrové autobusy a u jednoho stánku dáváme cukrovou třtinu. Nikdy předtím jsme to nedávali a tak jsme byli překvapení, jak je to dobré. Za 4 Rs do 0.3 litrové sklenice. Tu cukrovou třtinu drtí na takovém většinou ručním, ale někdy i elektrikou poháněném lisu s obrovským kolem. To co vymačkají, a že je toho celkem dost, stéká po kusu ledu. Přidávají do toho trošku lunetky. Nápoj je sladký a osvěžující. Pořád tu čekal několik lidí, až se na ně dostane řada. Victoria Terminus je kamenná budova, postavená v neogotickém stylu. Uvnitř nádraží je srocení národa snad celé Indie. Fakt husto. Potřebuji na záchod - vyčůrat. To jsem snad neviděl ani v Mnichově na Oktoberfestu. Ty záchody jsou navržený snad pro stovku čůrajících mužů. Nikdy nekončící řada chlapů dovnitř a ven. To když jde po chvíli na záchod Gába, tak to má poměrně horší. Musí si vystát frontu. Stará budova nádraží má uvnitř nádhernou ornamentální výzdobu. Všelijaká zvířata vytesaná do tmavě červeného mramoru. To vlastní nástupiště je snad pro dvacet vlaků. Vlaky vypadají tak trochu podivně. Něco mezi vagóny metra, motorákem, panťákem a dobytčím vozem. Ve předu má strojvedoucí před sklem mříž. Asi, kdyby nabral nějakou tu posvátnou krávu, tak aby nevletěla dovnitř. V automatu si kupujeme kafe Nescafe.

Kriket je Indický národní sport   Baliči balíků před hlavní poštou   Gába se našla - to je radosti
Kriket je Indický
národní sport
  Baliči balíků
před hlavní poštou
  Gába se našla
- to je radosti

      Před nádražím je podchod – subway. Je to vlastně podzemní bulvár, plných všelijakých obchůdků. Sortimentem zboží to připomíná vietnamskou tržnici. Na druhé straně ulice si ještě znova fotím Victoria Terminus a Gába si mezitím stihla koupit u jednoho stánku takový jasně červený nápoj. Melouny s limonádou a drceným ledem. Taková sladká voda. Chceme vidět Mahalaxmi ghát. Podle LP, by to měl být fantastický pohled na hafo pradláků, jak perou prádlo. Je to hned vedle Mahalaxmi nádraží, odhadem 5 až 6 km vzdušnou čarou. Tak jdeme zkusit místní bus. Na jedné zastávce se ptáme, který bus tam jede. Indík, starší pán, odpovídá celkem dobrou angličtinou, že tam jede hodně autobusů, a že nám řekne, až jeden z nich pojede. Po nějakých deseti minutách čekání, nám ukazuje na jeden okolo jedoucí bus. Je na něm číslo 124. Nastupujeme průvodčímu říkám, Mahalaxmi. On kýve, jako že rozumí. Chce 10 Rs za oba. Jedeme tak 20 možná 25 minut. Začíná být asi odpolední špička, neboť chvílemi stojíme a popojíždíme. Je půl šesté večer. Podle mapy v LP odhaduji, že jedem správným směrem, ale když průvodčí říká, že máme vystoupit, tak bych si tipnul, že by jsme měli ještě tak jednu, možná spíš dvě zastávky jet.
      Vystoupili jsme u Mahalaxmi chrámu. Nádraží Mahalaxmi a tím pádem i pradlácký ghát je minimálně kilometr až dva daleko. Podle mapy jdeme nejdříve k železnici a pak podél kolejí severním směrem. Asi ne úplně nejkratší cestou. Snad nezbloudíme. Před námi je taková divná ulička. Poměrně úzká a ve mne ne zrovna dvakrát vzbuzující klid. Na první dojem na mne dokonce působí i dost nebezpečně. Plno místních Indíků. Ale jak procházíme uličkou, skoro kilometr dlouhou, tak zjišťujeme, že tohle jsou ti prostí a přátelští Indíci. Nic nám nevnucují a přitom se na nás usmívají. Fotím. Dokonce i mají radost, že si je fotím. Tihle Indíci tu prodávají to, co potřebují k životu. Jídlo, kafe, zeleninu, čapati či maso. Mají tu své dílničky, ve kterých vyrábějí, šijí oblečení a boty. Po obou stranách jsou domky. No domky, vypadá to vždy jako dvě betonové unibuňky postavené na sobě. Jedna vedle druhé. Celá rodina bydlí na ploše tak dvakrát 3x4 metry. Dole mají svojí živnost a nahoře obytnou část. Nahoru se leze po žebříku. Ale Indíci vypadají spokojeně. V jednom takovém obchůdku kupujeme čapati. Takové menší, ale sladké. Něco jako lívance po 1 rupce.

Přepisovači dokumentů   Victoria Terminus   Pohled na nástupiště
Přepisovači dokumentů   Victoria Terminus   Pohled na nástupiště

      Konečně po půl hodině přicházíme k Mahalaxmi nádraží a po dalších asi 5 minutách vidíme i most přes železnici. Je půl sedmé večer. Před námi je obrovský pradlácký ghát. Tak tady perou špínu Mumbaje. Každý den hafo tun hadrů a zároveň je i suší na sluníčku na střechách. Je již trošku šero, ale na focení to ještě jde. Pokud se dobře díváme, tak perou jenom chlapy. Prý až 5000 pradláků tu vymlacuje špínu z oblečení. Musíme sebou hodit, neboť nám za hodinu a něco jede autobus a ještě se musíme vrátit do hotelu pro naše bágly. Tak zkoušíme taxi, a to přímo na mostě. Ukazuji mu vizitku s adresou ubytovny. Souhlasí a ptám se, za kolik. Já na to za 80 Rs. Prý je to málo a chce 90 Rs. Já na to 80 Rs a dalších 80 za odvoz na Mumbai Central Train Station. OK souhlasí. Tak nasedáme a jedeme. Nejdříve řidič zastavuje někde na benzínce a tankuje plyn. A pak už skoro temnou Mumbaií. Snažíme se orientovat, kde to jsme. Jedeme okolo Flořiny fontány muzea, kde jsme dneska byli. Pak už je Colaba a zatáčíme do ulice, kde je naše ubytovna. Cesta trvala asi 20 minut. Říkám řidiči, ať tu počká, za chvilku jsme zpátky. Kývá hlavou. My vystupujeme a jdeme do třetího patra. Je tam onen Indík, co ráno. Sundává nám oba bágly dolů a my platíme 50 Rs za úschovu. Bereme bágly na záda, opět scházíme dolů na silnici a jdeme na roh, kde jsme nechali našeho taxikáře. Ale on tam není.
      Mezitím otočil vůz a zaparkoval o několik metrů dále. Ale naštěstí on si pamatuje nás a sám na nás mává. Nasedáme do vozu a jedeme k Mumbai Central Train Station. Venku za okny taxíku je už tma. Okolo nás se míhají protijedoucí vozidla po spoře osvětlených ulicích. Těsně před 20.00 jsme u stanoviště autobusů. Platím taxikáři 160 Rs, bereme bágly a jdeme k tomu stánku, kde jsme včera ráno zaplatili zálohu na bus do Aurangabadu. Vyndávám doklad o zaplacení, doplácíme zbývajících 300 Rs a dostáváme lístky na autobus. Prý za půl hodiny nám ukáže, který autobus je náš. Necháváme ve stánku prodejce oba bágly. Protože máme na něco chuť, tak přecházíme čtyřproudou ulici k autobusovému nádraží. V restauraci, jako včera ráno, dáváme každý lassi. Samozřejmě si každý jdeme ulevit na záchod. Už to na mne ani nezkoušejí, že by jim nestačili 2 rupky. Ve čtvrt se vracíme zpět k prodejci. Je tři čtvrtě na devět, když nám onen Indík říká, že tohle je náš autobus. Ale řidič nezastavuje a jede dál. Tak se rozčiluji, co že to má znamenat. Indík říká, že no problem a už za ním běží. Autobus zastavuje asi o 200 metrů dále. Tak tam běžíme s báglama na zádech. Všechno je v pořádku. Dáváme je oba do kufru vzadu autobusu. Ve vnitř kromě dvou dalších Indíků nikdo další není. Po chvilce se rozjíždíme. Ještě dvakrát autobus někde v Mumbai zastavuje a rázem je skoro plný. Sedadla jsou pohodlná a hlavně se dají sklopit. Skoro ihned usínáme. Sice nás občas probudí nějaký větší výmol na silnici. Dvakrát autobus zastavuje na čůrpauzu a na malou svačinku někde u motorestu.

Fantastická ulička nedaleko Mahalaxmi RS   Mahalaxmi ghát - pradlácký ghát   Tady se pere špína Mumbaje
Fantastická ulička
nedaleko Mahalaxmi RS
  Mahalaxmi ghát
- pradlácký ghát
  Tady se pere špína Mumbaje

Den 27.  Den 28.   18.3.2006 (sobota) Den 29.