Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 21. Den 22.  12.3.2006 (neděle)Den 23.
Pune - Gandhi muzeum a cesta nočním busem na jih
- Maharashtra -

      Okolo půl sedmé, to začíná ve vlaku žít. Tíí-Kofíí, Kofíí-Tíí. Indové si nedělají skrupule a tak se často ozývá ve vlaku hlasité chrchlání, odkašlávání a prdění. Jdu na záchod a opět se tak trochu divím, kde se ve mne takové množství bere. Beru si do pusy pastu a jdu si vyčistit zuby. Zrovna se tam ale holí jeden Indík. A tak si čistím zuby a čistím a čistím. Asi patnáct minut. Fakt síla. Někteří Indíci používají však k čištění zubů takové klacíky, které žvýkají. Jeden prodavač je prodával po ránu, jak procházel po vagónech. Vlak by měl jet podle LP asi 13,5 hodin. Tak to odhaduji, že do Pune přijedeme podle indického řádu po 10-té ráno. Spíš okolo půl 11-té. Takže pohoda a snídáme sušenky. Někde zastavujeme. Je přesně 8 hodin. Koukám ven z okénka a my jsme v Pune. Pro jistotu se ještě ptám našich spolucestujících a ti nám to potvrzují. Tak rychle odvazuji naše bágly a vystupujeme z vlaku. Kontrolujeme, zda nám nic nechybí. Vypadá to, že máme všechno. Přebalujme bágly, vyndávám foťák z batohu, ukládáme teplé oblečení a prostěradla na přikrytí. Jdeme se zeptat na bus dolů k móři do Goy. Venku před budovou se k nám přidává jeden Indík. Snažíme se ho ignorovat. Autobusové nádraží by podle mapičky mělo být hnedka vedle. Ale Indík je neodbytný. Nabízí nám hotel. Nabízí nám odvoz tuktukem. Nabízí nám bus do Mumbai a do Goy. Tu se k nám přidávají další dva Indovi. A už se do sebe pustili. Začali se pošťuchovat a nadávat si. Necháváme je být.
      Na nádraží se ptáme, kdy jede bus na jih do Goy. Indík nám odpovídá, že první jede v 16.30. A pak ještě jeden. Chceme si koupit lístky, ale prý máme přijít až odpoledne. Tak se vracíme zpět do nádražní budovy a ptáme se, kde je úschovna zavazadel. Ukazují nám takovou malinkatou místnůstku, ve které je jeden Indián. Chce ukázat lístek na vlak. Tak mu ukazuji ten, z dnešního rána. Asi mu to stačí. Dávám je na dřevěnou polici a přidělávám je radši řetězem. Dostáváme lístek s hadama, jako doklad o tom, že jsme si sem uložili dva bágly. Před nádražím ještě kupujeme mandarinky. Gába chce koupit granátové jablko, ale bába chce 25 Rs za kus. A tak jdeme pryč. Chvilku studujeme LP a rozhodujeme se jít do Gandhi muzea. Mělo by to být asi 6 km daleko. To je asi hodina chůze. Máme čas a tak jdeme. Po cestě po hlavní a velice rušné ulici, potkáváme cukrárnu. Kupujme 3 druhy. První je vyloženě hnusný a nedá se jíst. Druhý je sladký a ten třetí je taková marcipánová rýže. No prostě co nám nechutnalo, tak jsme dali jednomu žebrákovi. A on byl rád.
      Přecházíme přes most a na něm fotím ledaře. Veze na valníku, taženým volem, obrovské kusy ledu. A za ním se táhne taková vodová dráha, jak led pomaličku, ale jistě taje a odkapává. No muzeum je asi trošku dále, než jen hodinu chůze. Na policejní stanici, okolo které jdeme, se ptám, kde je Gandhi muzeum. Prý kousek dále a ukazují směrem, kterým jdeme. Tahle část hlavní ulice je taková jiná, než všude jinde v Indii, co jsme viděli. Taková jako udržovaná. Je tu položená tráva v kobercích. Indíci ji pravidelně zalévají. Stejně tak stromy a keře vysázené po stranách ulice. Samozřejmě, jak už to v Indii bývá, člověk nesmí být detailista. Ony ty kobercové pásy trávy položili na křivolaké hromady, co tam zbyly asi z dob budování silnice. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat řekněme za rok… Na jednom místě prodávají melouny. Mají je vyskládaný na jedné obrovské hromadě. Tak vybíráme takového celkem rozumně velikého melouna. Ptám se, kolik za něj chtějí. Indián říká 30 Rs. Ne, kroutím hlavou. To je moc. Maximálně 25 Rs. To se jim zdá málo. Tak se otáčíme a odcházíme. OK, pokřikují na nás a souhlasí s naší cenou.

Pradlácký ghát   Ulice vedoucí k muzeu   Ledař rozváží led
Pradlácký ghát   Ulice vedoucí k muzeu   Ledař rozváží led

      Támhle je už konečně muzeum. Podle mne je to aspoň 9 kilometrů od nádraží. Před muzeem je skoro prázdné parkoviště a celkem udržovaný park, se vzrostlými stromy. Pod jedním usedáme na betonový rantl okolo stromu a já kapesním nožíkem porcuji meloun. Na jednotlivé srpečky. Opět jsme ho snědli. Odpočíváme tu aspoň hodinu ve stínu. Za muzeem jsou záchody a tak jako první jdeme navštívit ony místnosti. V parku jsou hrob Mahatmy Gandhiho a jeho manželky Kasturby. Tak jako vzadu v ústraní tam oba v klidu odpočívají. Pak už jdeme dovnitř. Muzeum je v obrovské vile, skoro paláci. Když Mahatma Gandhi v roce 1942 vydal své závažné prohlášení Quit India internovali Britové jeho i další vůdce hnutí za nezávislost Indie téměř na dva roky právě sem. Během této intervence zemřela Mahatmova milovaná manželka Kasturba Gandhi. Platí se vstupné. Místní 5 Rs. Cizinci 2 USD a nebo 100 Rs. Tak říkám dva lístky za 4 USD a platím 5-ti dolarovou bankovkou. Pokladní, taková celkem hezká a mladá Indka, kroutí hlavou. Prý nemá nazpátek. Tak musím zaplatit dvakrát 100 Rs. Dost mizerné muzeum. Většina fotografií, co tu jsou, je jakoby oxeroxované z novin. Popisují životní příběh, nenásilný odpor proti Britské kolonizaci a jeho snahy o nezávislost Indie Je tu taky několik artefaktů z osobního života Mahatma Ghandiho a jeho manželky. V muzeu je příjemný chládek.
      Pak už jdeme zpět ne nádraží. Stejnou ulicí. Je něco po poledni. Tak se zastavujeme u jedné pouliční jídelny. Asi je celkem dobrá, protože mají celkem plno. Sedáme ke stolku venku před restauraci, do stínu slunečníků. Dáváme si oběd. Já nudle se zeleninou a Gába cheese dose a k pití samozřejmě lassi. Dohromady za 79 Rs. Jak tak jdeme po ulici tak přímo proti nám šel slon. Obrovský a namalovaný. Na sobě měl sedadlo a na něm seděl Indík – slonař. Vydělává si tak, že za peníze vozí turisty. Gába je nadšená. Dokonce tak, že si ho samou radostí zapomněla vyfotit. Další velice zajímavou věc, co jsme viděli, jak supermoderní nově postavená skleněná budova byla obestavěna bambusovým lešením. Jsme zpět na nádraží. Indíkovi v úschovně zavazadel dávám doklad o úschově. Odepínám naše bágly. Vypadají netknuté. Platíme úschovné 20 Rs. Jdeme do nedalekého autobusového nádraží.
      Opět se ptáme na náš bus na jih do Goy, do města Mapusa. Vedou nás do kanceláře Traffic managera autobusové stanice. Ten nám vysvětluje, že jedou 3 busy v přibližně hodinových intervalech. V 16.30 levný, v 18.00 Lux a v 19.00 DeLux. Chceme jet tím prvním a zároveň nejlevnějším. Něco povídá vedle sedícímu Indíkovi a ten nám tiskne dva lístky a vysvětluje, že lístek pro oba je za 672 Rs. Prý je tam 32 Rs jakýsi poplatek za vyřízení nákupu lístku (asi Indíkovi do kapsy. Ještě se ptám, jak poznáme, že máme nastoupit do daného autobusu, když jsou nápisy na autobusech v pro nás nečitelných znacích. Máme se posadit a prý nám přijdou říct, až náš autobus pojede. Tak i s bágly zabíráme jednu z mnoha betonových laviček a usedáme. Já jdu koupit vodu a sušenky. Pak jde pro změnu koupit něco Gába. Kupuje tabulku čokolády a bramborové lupínky. Máme přes dvě hodiny čas. Tak píšu deník. Náš autobus měl jet v 16.30. Ale teprve v půl páté nám jeden Indík z kanceláře přišel říct, že támhleten autobus je ten náš. Takže jsme odjížděli až v pět hodin. Bereme bágly a chceme je dát do kufru autobusu. Ale prý to nejde. Prý je plný. Naše sedadla jsou přibližně uprostřed, vlevo ve směru jízdy. Řidičovi se nelíbí, že máme s sebou bágly a něco bleptá, ale ignorujeme ho. Nad sedadla, do prostoru pro příruční zavazadla se nevejdou. Musíme si je dát až úplně dozadu, mezi zadní sedadla. Přidělávám je řetězy. Autobus je opravdu té nejhorší kategorie. Takovým jsme ještě nejeli. Prostor mezi sedadly je malý a já nemám kam dát nohy. Sedadla se nedají sklopit a jsou úzká. Přesně podle Indického standartu. Opěrátka jsou kovová. V autobuse je dost vedro. Snad se to zlepší, až se rozjedeme.

Tak bydlí ti nejchudčí   Bambusové lešení   Malovaný slon
Tak bydlí ti nejchudčí   Bambusové lešení   Malovaný slon

      Autobus je poloprázdný, když vyjíždíme. Asi je to opravdu low-end i pro Indíky. Je to dlouhá cesta. Plyn, výmoly v silnici, brzda a tak pořád dokola. Stoupáme přes nějaké hory. Skoro hodinu. Serpentiny nahoru vedou v sedle. Jedeme krokem, neboť v nejvyšším bodě je prokopaný asi 600-ti metrový tunel a tvoří se tam kolony v obou směrech. Při sjíždění na druhé straně sedla se již stmívá. Občas usínáme. Většinou tak, že si opřu hlavu o sedadlo přede mnou. Pak se zase probudím a snažím se kontrolovat aspoň pohledem naše bágly, že tam ještě jsou. Vždy přibližně po 2 až 3 hodinách jsou zastávky. Na jedné se mi stala taková nemilá příhoda. Vystupujeme celý rozlámaní a nevyspalý z autobusu. Na střídačku jdeme na záchod. Nesvítí tam žádné světlo. Asi vypnuly elektriku. Celý prostor pro pány je velmi, ale opravdu velmi spoře osvětlený dvěma zapálenými svíčkami. Je tam dost plno. Tamhle se uvolnilo u koryta místo. Tak tam jdu. Otvírám poklopec a vtom cítím, že mi ten vpravo stojící Indík šahá mezi nohy. Tak ho odstrkuji ramenem. Jdu radši pryč a močím o kousek vedle. Prostě šok. Rázem je člověk čilý. V té tmě bych ho stejně nepoznal.
      Nastupujeme do autobusu a pokračujeme dál. Opět se snažíme tak nějak chvílemi usnout. Krátce po půlnoci opět někde zastavujeme. Tady elektrika normálně funguje. Je tu taková něco jako zájezdní jídelna. Máme hlad a tak to jdeme prubnout. Všechno jídlo a ceny mají napsaný v hadech. Tak se ptám, za kolik mají menu pro dva. Prý za 50 Rs. Tak dáváme čapati a rýži. Prý se máme posadit tady ke stolu. Za chvilku mám objednané jídlo na stole. Bylo to dobrý, jen do těch omáček, co k tomu servírují, dávají lemon grass (citrónovou trávu). Jednou jsem jí dostal v Thajsku v nějakém jídle a jak jsem jí dal do pusy, tak jsem se málem pozvracel. A to dokážu sníst skoro všechno. No ale už jsem si na to trošičku přivyknul a dokážu ji v malých dávkách trošku sníst. Měli jsme to jen tak tak. Sotva jsme přišli k autobusu, už jsme jeli. Ještě jsem namátkou zkontroloval oba bágly a vypadá to, že jsou netknuté. Ta jízda je utrpení. Po krátkém spánku přichází bolestné probuzení. Buď bolestí v zádech a za krkem, anebo častěji jak se kopnu do holení kosti o kovový rám sedadla přede mnou. Většinou když řidič prudce zabrzdí a nebo se něčemu na silnici vyhne.

Gandhi muzeum   Gandhi muzeum
Gandhi muzeum   Gandhi muzeum

Den 21.  Den 22.   12.3.2006 (neděle) Den 23.