Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 19. Den 20.   10.3.2006 (pátek) Den 21.
Hyderabad - Fort Golconda
- Andhra Pradesh -

      Ráno nás budí déšť za okny. Poprvé, co vidíme déšť v Indii. Vstáváme po 8-mé hodině. Venku ještě mrholí. Bereme goretexové bundy, podruhé od Darjeelingu a vyrážíme ven. Na náměstí, před poštovním a telegrafním úřadem, v jedné jídelně, dáváme snídani. Nejdříve chvilku pozorujeme, co si dávají ostatní a jak to vypadá. Nahoře na ceduli mají fotografie jídel. Dáváme kafe za 5 Rs a já zkouším veg dose. Je to taková tenká placka, veliká jako podnos, přeložená na půlku a ve vnitř je směs zeleniny. Je to servírované na nerezovém vojenském podnosu. Po stranách je několik omáček. Jedna je bílá a studená, druhá červená a teplá. Gába si dává čapati pure. Je to zase jiná placka, ale s podobnými omáčkami. Chceme dneska vidět pevnost Golcondu. Měla by být asi 10 kilometrů daleko. Jdeme po ulici směrem k nádraží a Gába nahlíží do obchodů s botami. Prý si chce nějaké určitě koupit. Na jednom rohu je cukrárna. Zrovna tam nakupuje jedna starší Indka. Tak ji pozorujeme co vybírá. Zkoušíme si vybrat několik různých sladkostí. Tak od každého něco. Jsou to takové barevné kousky ve stříbrné fólii. Chutná to jako marcipán, ale je to z rýže. Bereme tuktuka a necháváme se odvézt k Fort Golconda. První, kterého jsme stopli, chtěl 200 Rs za odvoz. Ten druhý už jenom 80 Rs. Tuktukář nás po půl hodině jízdy vyhazuje před pevností. V jednom obchůdku kupujeme 2 litry vody, abychom při prohlídce neuschli žízní.
      U vstupu do pevnosti platíme jako cizinci 100 Rs vstupné. Nabízejí se nám průvodci. Prý s akreditací a vysoce odborným výkladem v angličtině. Za 200 Rs. Máme průvodce LP v angličtině i v češtině a je tam dost obsáhlý popis celé pevnosti i s mapkou a tak nechceme. Větší část pevnosti se datuje za vlády dynastie Kutb Šáh (16. až 17. století), ale nejstarší nálezy patří až do doby hindských dynastií. V 17. století byla proti Golcondskému království vyslána z Delhi mughalská armáda, aby je donutila zaplatit tribut. Abul Hasan, poslední král z dynastie Kutb Šáhi, vzdoroval mohutné armádě císaře Aurangzbéba celých osm měsíců. Císař ho nakonec porazil díky zrádci ve vlastních řadách. Celá pevnost vyniká fantastickou akustikou, kterou používali jako bezpečnostní prvek. Stačí se například postavit do středu dvorany za hlavní bránou a tlesknout. Ozve se mohutná ozvěna, která prý je slyšet po celé pevnosti. Postupně procházíme pevností. Indický státní archeologický ústav ji pomalu opravuje. Bohužel občas je vidět, že už to není takové, jako to bývalo. Dávní stavitelé pevnosti umně využili ke stavbě 120 metrů vysoký pahorek, s množstvím obrovských žulových bloků. Jde se po schodech pořád do kopce. Po levé straně jsou vidět obrovské nádrže na dešťovou vodu. Vpravo od nás se zase tyčí mohutné zdi postavené z bloků štípané žuly, precizně zapadající jeden do druhého. Sotva milimetrové spáry.

Fort Golconda   Mohutné zdi pevnosti   Taková normální rodinka
Fort Golconda   Mohutné zdi pevnosti   Taková normální rodinka

      Na nejvyšším bodě stojí citadela Durbar. Vylézt nahoru stojí opravdu za to. Ze střech je nádherný rozhled po okolí. Kousek od citadely je pradávný chrám Mahakali, přímo pod dvěma mohutnými žulovými bloky. Ve vzdálenosti několika kilometrů se táhnou hradby původního opevnění a ve vzdálenosti 1.5 kilometru západním směrem jsou vidět hrobky králů Kutb Šáhi. Naopak východním směrem se rozkládá současné město Hyderabadu. Dole pod námi jsou staré paláce, a další zázemí původních obyvatel pevnosti. Právě v dolní části pevnosti, kam jsme právě sestoupili, se nacházejí kromě zbytků původních zdobených paláců, také ohromné klenuté velbloudí stáje. Zkoušíme místní akustiku. Stačí s postavit do jednoho rohu pošeptat něco a druhý to perfektně slyší v protilehlém rohu. Tuto akustiku si zkoušejí i místní Indové, kterých je v pevnosti poměrně dost. Před odchodem z pevnosti zkoušíme místní toalety. Vydrželi jsme si jí prohlížet přes tři hodiny. Ještě fotím mohutnou vstupní bránu s obrovskými dřevěnými vraty, na kterých jsou jako ježky umístěny bodáky proti útokům bojových slonů. Opět dokupujeme balenou vodu, kterou jsme v pevnosti stihli vypít a pomalu se vydáváme zpět do města. Aspoň část by jsme chtěli ujít pěšky. Večer zase nasedneme do vlaku a pojedeme dále. Jak tak jdeme, tak u jedno stánku prodávají něco smaženého. Ptáme se, co pak to je, neboť už máme trošku hlad. Dávají nám jeden kousek. Jsou to osmažený beraní rohy, obalené v trojobalu. Chutná to super a skoro vůbec nepálí. Kupujeme za 15 Rs dvanáct kusů.
      Po asi dvou kilometrech u nás zastavuje jeden tuktukář a nabízí nám odvoz. Chceme zase nechat odvézt k Charminar, že by jsme si vylezli nahoru a rozhlédli se po okolí. Indík chce ale za odvoz 150 Rs. Říkám, že je to moc, že jsme ráno jeli stejnou cestu za 80 rupek. Chce 100 a pak slevuje na 90. Kroutím hlavou a odcházíme. Poslední nabídka 85 Rs. Tak to bereme a jedeme. Venku zase mírně začalo mrholit. Několikrát za jízdy fotím cvrkot na ulici. Před Charminarem se opakuje scéna s placením prý nemá drobný na 100 Rs, kterou chci zaplatit. OK, nemáš drobný, tak žádný placení nebude. Tu začíná vytahovat po kapsách schovaný jednotlivý rupky. Až má 15 nazpátek, pak mu teprve dávám tu stovku. Opět, jako včera v noci, kupujeme melouna u stejného prodavače. A opět ho jíme přímo na místě. Celý. Fotím naskládané pyramidy melounů. A jak fotím, tak si ani neuvědomuji, že fotím spíše stánek toho prodavače vedle. No a náš prodavač hnedka začal něco gestikulovat. Tak ho pro jistotu fotím taky. Hned je spokojený. Ještě na trhu kupujeme kilo mandarinek. Charminar je otevřený a tak jdeme k němu. Vstupné 5 Rs. Bohužel v pokladně nám ukazují jinou ceduli. Cizinci 100 Rs. To nemá cenu a tak na to házíme bobek. Vracíme se zpět k našemu hotelu stejnou ulicí jako včera v noci, ale život je na ní úplně jiný a přece stejně hektický. Dneska mají všechny obchody otevřeno a zboží vyskládané na odiv potencionálních zákazníků. Gába se už standardně zastavuje u několika krámků. Pak konečně zaplouvá do jednoho obchůdku z botami. Podle mne tam mají jistě tisíc různých typů bot. A tak Gába zkouší a zkouší. Po půl hodině se výběr zúžil na pouhých 5 párů. Tohle fakt nepochopím. Nakonec vybírá jeden pár za 375 Rs (stejně se jí po krátkém nošení v Čechách rozpadly). Prý mají podle Gáby super výběr a levný. Majitel se však tváří hodně nešťastný, že koupila jenom jedny.

Chrám Mahakali   Citadela Durbar   Školní výlet
Chrám Mahakali   Citadela Durbar   Školní výlet

      Mezi tím já pozoruji a fotím cvrkot na ulici. Podařilo se mi odolat náporu 3 žebráků. Nevím proč, ale Indíci mají docela dost ve zvyku se seznamovat. Zrovna jako ten prodavač látek z vedlejšího obchodu. Prostě ke mne přišel a už si povídal. Odkud jsem a kde ta Evropa je. No a nakonec mi přinesl šálek Massala Tee. Prý si ho mám vyfotit s jeho krámem v pozadí. No a hned přišel i ten z krámu s botami na opačné straně. Taky chtěl vyfotit. Je poučné pozorovat způsob výběru zboží zkušených. Například čtyři muslimky si nechali hodinu předvádět a zkoušet jistě 30 – 40 párů bot a pak si ani jeden nekoupili. Jsme opět u tržiště Mozamdžahi.V jednom kamenném něco jako Indiburgru dáváme housku se zeleninou a nějakou majonézou, za 20 Rs. Kam se hrabe McDonald. Je tam dost lidí a to je většinou záruka toho, že jídlo neleží dlouho na pultu. Indíci tu nakupují hlavně takové hranaté bochníky chleba. Jsme již jenom kousek od hotelu, ale stejně se nás pokoušejí ulovit tuktukáři. Dokáží zastavit, doslova zabrzdit, přímo před námi, aby si vynutili naší pozornost. Pak je musíme složitě obcházet. Další poměrně rozšířený místní zvyk je, že na mne Indíci pořád pokřikují Hallo man, Hallo, How are you? Where are you from? Prostě si na to cizinec musí zvyknout. Jo a za dnešek jsem rozdal čtyři autogramy a tři koruny na památku.
      Je pět hodin, když jsme se vrátili na pokoj. Dáváme sprchu a dobalujeme opět všechny věci do báglů. Po šesté opouštíme se vším hotel Shuhail. Cestou jsme se stavovali v jedné internet kavárně (možná jediné, co jsme tu vůbec našli), že si přečteme nějaké emaily, ale mají úplně plno a čekat nemůžeme. Tak pokračujeme v cestě na nádraží. Na cestu vlakem nakupujeme 4 litry vody a takovou velkou buchtu, mírně nasládlou. Něco jao mazanec. Kupujeme okurky. 2 Rs za kus. O kousek dál je chceme koupit ještě jednou, dávám mu 4 Rs za 2 okurky, ale Indík chce 4 Rs za kus. Nic nedostane otáčíme se a jdeme pryč. Je něco málo po 7 večer, když jsme na nádraží. Už je tma. Podle cedule jede náš vlak z nástupiště číslo 6. Krátce před příjezdem vlaku, se na displejích podél nástupiště objevuje dokonce místo, kde který vagón zastaví. Náš je označen S3. Vlejzáme do vagónu mezi prvními. Ještě je mokrá podlaha, jak celý vlak myli. Naše sedadla 20 a 21 jsou opět uprostřed a dole. Pod spodní sedadlo přidělávám oba naše bágly už standardně řetězem na visací zámek. Vlak s pomalu plní. Krátce po 8 se konečně rozjíždíme. Uvažujeme, že je možná tohle naše poslední cesta vlakem.
      Po asi 20 minutách zastavujeme v Secunderabadu. Přistupují další lidi do vlaku. Nějaký dominantní Indík pořád něco mele a kouká na nás. Asi se mu nelíbí, že máme bágly pod sedačkou, kam si asi chce sednout. Ignorujeme ho. Pořád něco povídá a vyndává svůj lístek. Chce abychom mu ukázali náš lístek. Tak mu ho ukazuji, ale nepouštím ho z ruky. Má stejný vlak, stejný vagón a stejná sedadla, co máme my. Slyšel jsme o tom že se to občas stane, že prodají lístek vícekrát. Ale on jak si prohlíží naše lístky, tak říká, že my jedeme až zítra. Nejdřív mu nerozumím a pak už mu ani nechci rozumět. Dochází nám, že jsme to nějak zvorali. Kontroluji ještě datum podle kalendáře v telefonu. Skutečně jedeme až zítra, nějak jsem to v Darjeelingu, když jsme kupovali lístky, špatně odpočítal. Plán byl, že přijedeme večer do Hyderabadu, vyspíme se, přes den si prohlédneme město a večer pojedeme dál vlakem. Ale asi ten přesun vlakem, co měl trvat 32 hodin, jsme započítal jako dva dny. Omlouváme se tomu Indíkovi a odvazujeme zase naše bágly z pod sedadla. On nám ještě radí, abychom se zeptali conductora, zda nejsou volná místa ve vlaku, že to snad nějak dokáže pochopit (a ukazuje jako za drobnou úplatu). S našemi báglama jdeme do uličky mezi vagóny. Zrovna jde okolo průvodčí. Tak mu vysvětluji naší prekérní situaci a ptám se ho, zda by nebyly nějaké volné místa, kam by jsme se mohli složit. Prý máme smůlu, vlak je full. Pouze ke stání. Za chvilku stavíme v nějaké stanici. Jede prý ještě jeden vlak zpět do města a můžeme jet zase zítra. Po 15 minutách stavíme v nějaké díře. Bereme bágly a vystupujeme ven z vlaku.

Pískající veverka   Vstupní brána   Trio na motorce
Pískající veverka   Vstupní brána   Trio na motorce

      Stanice se jmenuje Lingampalli. To zní podobně jako název poštovní stanice, kam chtěla Stelinka Zázvorková, kde hrála s Werichem a Sovákem v krátké komedii, poslat doporučené psaní. A je to stejní díra. Žádné město v okolí. Jenom v dálce jsou vidět nějaké světla. Tak se ptáme v pokladně, kdy jede vlak zpět do Hyderabadu. Prý už dneska žádný nejede. Ale máme jet autobusem. Kousek odtud, na hlavní silnici sotva půl kilometru je vesnice a odtud jezdí autobus každou chvilku do města. Radši se ptáme ještě jednou, ale dostáváme podobnou odpověď. Tak nahazujeme bágly na záda a hurá do tmy. Je tam několik domů a světlo. Ptáme se jednoho Indíka, který směr je do Hyderabadu. Prý ten vlevo. Támhle je zastávka. Čekáme na zastávce. A jak tak čekáme, tak se ptáme ještě znova jednoho dalšího Indíka. Ten umí celkem obstojně anglicky. Říká, že tu s námi počká. Prý máme být opatrní takhle v noci na ulici. Bus prý pojede za chvíli. Ptá se odkud jsme a kam chceme jet. Prý je to do města, k nádraží Hyderabad asi 40 minut jízdy. Samozřejmě, že čekáme na opačné straně, než ukazoval ten první Indík, kterého jsme se ptali. Už projeli dva autobusy v opačném směru. A tu jede jeden v našem směru. Je to asi po půl hodině čekání. Náš Ind na nás kývá a říká, že je to náš autobus. Tak opět bereme bágly na záda a vlejzáme dovnitř. Ještě na schodech se ptám průvodčího, zda tento bus jede do Hyderabadu. Kývá že ano a ukazuje nám místa ve předu, kam si máme sednout. Chce 28 Rs za oba. Dávám mu 30 rupek a jak už to bývá, tak nic nevrací zpět. Jedeme tmou. Pak město. Pořád jedeme. Občas někdo přistoupí a jiný zase vystoupí. Pak průvodčí ukazuje, že máme vystoupit, že blíž už to k nádraží nejede. Že je to tak 1 km daleko. Tak nahazujeme bágly a vystupujeme.
      Snažím se zorientovat. Támhle je japsáno na domě Archeologické muzeum. Tak by nádraží mělo opravdu být kousek. Jdeme nočním městem. Ptáme se na policejní stanici jednoho Inda a on nám ukazuje že jdeme správně, pořád po ulici rovně. Tu u nás už po druhé zastavuje tuktukář. Nabízí nám odvoz a ubytování. Opět odmítáme. Ale tenhle je neodbytný. Prý za 20 Rs nás odveze do jakéhokoliv hotelu budeme chtít. Pak už jenom za 10 Rs. No a nakonec poslední nabídka je ZADARMO. Nemáme zájem. Tyhle fígly známe. Odveze nás zadarmo a pak v hotelu vyfasuje provizi. A m zaplatíme o to víc. Hotel Shuhail byl dobrý, ale je ještě moc a moc daleko. Podle LP, by měly být nějaké hotely přímo proti nádraží. Jsme naproti nádraží. Je přesně 11 hodin večer. Je tu cedule jednoho hotelu, uvedeného v LP. První, kde měly být pokoje za 200 Rs, má plno. Tak zkoušíme další. Ukazuje nám ceník. 800 Rs za Luxusy s AC, za 600 bez AC. Říkám, že je to moc, že chceme něco levnějšího. Prý mají economy za 350 Rs. Tak se na ní jdeme podívat. Čistý pokoj, se dvěma postelemi, ventilátor. Vedle je malá koupelna se sprchou a dokonce evropským záchodem. Tak to bereme. Jdeme zpět na recepci se zapsat. Chtějí 600 Rs. Prý jako zálohu, ze které nám zítra vrátí 250 Rs. OK souhlasíme. Jsme celí zpocení a tak dáváme rychlou sprchu. Gába chce ještě teď v noci na internet. Asi tak ve 23.30 vycházíme z hotelu. Jdeme asi tak 300 metrů, než i Gába pochopí, že už opravdu mají všude zavřeno a tak se vracíme zpět do hotelu. Jdeme spát. Musíme si dávat pozor na vlak. Taková bota, co jsme udělali. Nejen správný vlak na správném nástupišti, správný vagón a správná sedadla, ale taky správný datum odjezdu. Teď se tomu už musíme jenom smát.

Skoro plný tuktuk   Cyklorikšák se skříněmi   Prodejna obuvi
Skoro plný tuktuk   Cyklorikšák se skříněmi   Prodejna obuvi

Den 19.  Den 20.   10.3.2006 (pátek) Den 21.