Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 1. Den 2.    20.2.2006 (pondělí)Den 3.
New Delhi - první krůčky v Indii
- Delhi -

      Jsme v Indii. Je něco okolo 4-té ráno. Je ještě tma, ale jak už vím z dvou předchozích cest do Thajska, tak vzdušná vlhkost a teplota jsou pro nás Evropany jako sprcha. Nepatrná námaha a jsem hned durch zpocený. Asi 40 minut jsme čekali ve frontě na přepážce pro cizince. Dostali jsme razítko do pasu a odevzdali jsme polovinu vstupního formuláře. Tomu úředníkovi to šlo pěkně od ruky. Radost pohledět. Jako když se razítkují známky na poště. Bum bác, bum bác, pěkně 6-krát po sobě. O kousek dál sundavají zavazadla z dopravního pásu. No sundavají, přesněji řečeno jeden Indián je na konci pásu hází pěkně zostra vedle sebe na zem. Našli jsme bágly a hned jsme si do nich uložili zimní bundy a nasadili sandály. Potřebujeme rupie a tak jdeme k Bank of India a měním 100 dolarů za 4350 rupek. Jak později zjišťuji, tak mi o nákupu nedali doklad. Potřebujeme drobné na dopravu do centra a tak u jednoho stánku ještě uvnitř chráněné zóny kupujeme vodu. 1 litr za 30 Rs. Asi nejdražší voda, co jsme v Indii koupili. Ale máme 500 rupek v drobných. Bereme bágly na záda a opouštíme hájený prostor. A už je před námi onen pověstný kordon hotelových náhončích, taxikářů a pronájemců aut i s řidičem. A všichni najednou. Za 2000Rs na den auto. Luxusní hotel za 800Rs. Za 400 Rs do centra. Za 350 Rs do centra. Za 300 Rs. Podle LP by se měla cena taxi do centra pohybovat okolo 200 Rs. S jedním se zkoušíme dohadovat o ceně. Ale nechce se mu jet za 250 rupek. Říká, že první bus jede až v 8 hodin ráno a tak dále. Nemá to cenu. Hledáme dále. Parkuje tu mnoho taxikářů, tuktukářů, minivanů a krávy. Taky je tu za rohem jeden starý oprýskaný střep, vzdáleně připomínající autobus. Za 50 Rs na osobu nás odveze před New Delhi Railway Station.
      Po půl hodině vyrážíme. Jezdí se vlevo (ostatně jako ve velké části Asie). První jízda takovým vehiklem je opravdu zážitek. Plyn. Brzda. A motor do vysokých otáček. Všichni troubení. Všichni a na všechny. Když jeden předjíždí druhého, když se tomu vzadu zdá, že ten před ním se nějak fláká a tak, aby uhnul ke straně. Zleva, zprava, na červenou. Každá díra v silnici je znát (tyhle busy by si o odpružení mohly jenom zdát). Po 40 minutách jízdy tmou nám průvodčí v autobuse ukázal, že teda jako máme vystoupit. Prý jsme před nádražím New Delhi. V LP to na mapičce vypadá bohužel naprosto jinak. Zkouším jednoho rikšáka. Po chvíli se dohodneme na 40 Rs za odvoz na Main Bazaar k hotelu Navrang. Tento hotel je uváděn v LP mezi levnými a doporučil mi ho kolega z práce, co byl v Indii před 7 lety. Usedáme na sedadla s bágly na zádech a rikšák začíná šlapat. Na tom střepu, kterému se honosně říká kolo, nemá žádnou přehazovačku. Je to makačka. Jedeme tmou přes nějaký dlouhý most. Indián to nemůže vyšlapat a tak seskakuje a tlačí. Pak pro změnu následuje sjezd dolů. Zatáčíme z hlavní ulice do úzkých klikatících se uliček a temných zákoutí. Není toho v mizerném osvětlení moc vidět. Rikšák náš hotel nemůže najít. Úzká ulička vedoucí někam do tmy. Vlevo přežvykuje kráva a vpravo spí rikšák stočený do kozelce na svém kole. A všude špína a nasládlý zápach hnijících odpadků Indián se ptá okolojdoucího a ten ukazuje někam za roh. Hurá. Hotel Navrang. Je s podivem, že vychrtlí rikšáci dokáží na těchto kostitřasech s velice jednoduchým převodem odvést téměř jakýkoliv náklad. A když už to nemohou ušlapat, tak seskočí a tlačí.
      Hotel Navrang je v takovém podivném koutě na malém prostranství, hned vedle pánských záchodů. Abychom se dostali ke vchodu, tak musíme obejít dvě spící krávy, projít mezi třemi zaparkovanými tuktuky a pěti mini auty. U vchodu je něco jako jídelna. Na recepci se ptám na pokoj. Volný je za 120Rs na noc. Jdeme se na něj podívat. Šlapeme po tak ouzonkém schodišti, že dva by se na něm jen stěží vyhnuli. Pokoj je v posledním patře. Dveře od pokoje jsou dvoukřídlé dřevěné, ale tak úzké, že se musejí otevřít obě půlky, abychom i s báglem vešli do pokoje. V pokoji je okno se sítí proti zlodějům. Velikost místnosti je přibližně 3x3 metry a je mírně lichoběžníková. Hned vedle je mini koupelna se záchodem. No koupelna, spíše záchod ala turek a kohoutek ze zdi ve výšce 1m. Pod ním je plechový kýbl s malou nádobkou. To funguje jako polévací sprcha. Mezi záchodem a pokojem jsou plechové dveře, jako do vězení, dole sežrané od rezu. V místnosti jsou dvě postele s prostěradlem neidentifikovatelné barvy a dva polštáře. OK. Bereme to. Později zjišťujeme, že v pokoji je jenom jedna slabá žárovka a moje postel je příšerně rozvrzaná. Vracím se dolu do recepce vyplnit registrační údaje. Jméno, příjmení, číslo pasu a kdo ho vydal, číslo visa a kdo ho vydal, věk, pohlaví, odkud jsme přijeli a kam pojedeme. Podobné údaje se budou vyplňovat v každém hotelu v Indii. A platím 240Rs za dvě noci. Jsme utahaní z letadla a tak dáváme polévanou sprchu a jdeme si na chvíli zdřímnout.

Přesun letištních vozíků   Cesta busem z letiště   Náš hotel Navrang
Přesun letištních vozíků   Cesta busem z letiště   Náš hotel Navrang

      Vstáváme někdy po poledni a jdeme se projít po Delhi. Potřebujeme koupit vodu, najíst se a hlavně na nádraží New Delhi RS, v rezervační kanceláří pro turisty, koupit lístky na vlak na středu ráno do Agry. Vyšli jsme z hotelu a už se okolo nás hemží tuktukáři, rikšáci a prodejci čehokoliv od hadrů, jídla až k hodinkám. A taky žebráci, žebračky a žebrající děti. Nejdříve odpovídám slušně no. Po chvíli už méně slušný NO!! A nakonec na ně mluvím česky: nic nechceme. To na ně celkem zabírá. Mnohem víc než angličtina. Asi platí pravidlo, že odpověď NO, je jen výzva pro ně, že jsme ochotný smlouvat. Někteří jsou otravní a neodbytní. Pomalu se prodíráme Main Bazaarem. Pořád se někdo ať už pěšky, na motorce, rikše, a nebo na motorce někam cpe. Mezi tím jsou stánky s rozloženým zbožím a všude přítomné krávy.
      Takhle nějak si představuji stěhování národů, až na to, že jedna třetina se pohybuje tam, druhá třetina zpět a poslední třetina stojí na místě (po návratu domů, když jdu po Václaváku, tak si říkám, kde jsou lidi, proč tu skoro nikdo není…). Platí pravidlo, kdo troubí ten jede a větší má přednost. Takže platí náklaďák > autobus > minivan > auto > tuktuk > rikšák > lidi. Do této rovnice nezapadají psi a krávy. Zvířata jsou jaksi stranou. Kráva ležící a přežvykující uprostřed ulice, se prostě objede. Já při své výšce 186 cm převyšuji průměrného Indíka o hlavu. Na konci Main Bazaaru je křižovatka. No spíš by se dalo říct, Brown měl jet sledovat pohyb molekul do Indie. Klakson, popojet o dva metry, klakson. Vpravo je skulinka, tak šup do ní. A tak pořád vpřed. Funguje to jako jedna velká soustava ozubených koleček. Jak se všechno pohybuje. Občas něco zaskřípe, ale to se tu moc neřeší. Každé auto má několik šrámů. Levá zrcátka se v Indii nevedou vůbec a ta pravá má už jenom každé druhé auto a to ještě pro jistotu sklopené. Přejít tento guláš, to chce odvahu. Koukat vlevo, vpravo a radši do všech stran.
   Podařilo se. Jsme před vlakovým nádražím New Delhi (podle LP tam je ona rezervační kancelář pro cizince). Vypadá úplně jinak, než v noci. Je tu asi 100 Tuktukářů, čekajících na zákazníka. Pořád nám někdo něco nabízí a snaží se nám radit. Jdeme ke schodišti vpravo u budovy a tu nás jeden Indián nechce pustit dovnitř. Že prý tam je nástupiště a prý bez jízdenky tam nesmíme. Tak to jdeme zkusit jinam. A už nás jeden Indián, dobře mluvící Anglicky odchytil, a že prý jestli chceme koupit jízdenku na vlak, tak že nám poradí. Na Connaught Place je turistická kancelář a prý tam nám prodají lístky do Agry. Ať prý se podíváme do LP. A hned listuje v mém LP v českém překladu a ukazuje nám na mapce, kde je ona rezervační kancelář po zahraniční turisty. Hned nám stopuje tuktukáře a ještě nám radí, že maximum, co mu máme zaplatit je prý 10Rs. Tak nás zblbnul, že to bereme.
      Jedeme asi deset minut. Vystupujeme před kanceláří a platíme tuktukáři 10 Rs. U vstupních dveří stojí muž v uniformě. Vypadá jako policajt. Ve vnitř je příjemně klimatizováno. A hned posaďte se a kam chceme jet, jaké máme plány a tak dále a tak dále. Tak naschvál říkám, že chceme cestovat 3 týdny po Indii. Agra, Khajuraho a Varanasi a pak se uvidí. Teď chceme do Agry vlakem. Nabízejí nám jízdenku za 350 Rs. To je moc a tak se zvedáme a jdeme pryč. Sotva popojdeme 10 metrů, už nás táhnou do vedlejší kanceláře. Scénář je podobný. Když řeknu, že chci 2. třídu, tak na počítači ukazují Full na týden do předu (mají to udělaný dobře). A kam prý chceme jet dál. Z Agry do Khajuraha a pak Varanasi. Hned se taky ptají na Rajasthan. Prý Rajasthan je mnohem zajímavější, než Khajuraho. Nabízejí auto i s řidičem za 500 $. Prý nás všude odveze. Tak se opět zvedáme a odcházíme.
      Vracíme se zpět na nádraží New Delhi podle mapy v LP. Je to asi 30-ti minutová procházka. Další pravidlo, které jsme se brzy naučili je, že namalovaný přechod pro chodce je jako rozlitá barva. Nic neznamená. Stejně jako zelený panďulák na semaforu. Silný zážitek jsou pánské pisoáry. Přímo na ulici okachličkovaná zeď pro 15 stojících. A jsou cítit na dobrých 50 metrů. Dámské záchody se na ulici nevyskytují. Jsme opět na nádraží. Jdeme ke stejným schodům a situace se opakuje. Nějaký Indík nám vysvětluje, že nahoru po schodech nesmíme. Ignorujeme ho a jdeme nahoru. Je tu široká lávka, ze které se dá přejít na všech 20 nástupišť a taky na druhou stranu nádraží. Stojí tam dva vojáci v uniformě u detektoru kovů. Podle mne je to spíš jenom dřevěný rám stlučený z prken a vedou z něho nějaký dráty. Někteří lidé rámem procházejí, ale jiní ho prostě obcházejí. Tak se ptám na tu Rezervační kancelář pro cizince a jeden nám ukazuje správný směr. Dolů, 100 metů, pak doleva a nahoru po schodech. Tak ji konečně po dalších pěti minutách nacházíme. To správné schodiště je schované někde uprostřed budovy. Vedle je cedule, která varuje cizince, aby ignorovali jakékoliv nabídky na koupi jízdenek přímo na ulici. V kanceláři je asi 15 lidí před námi. Vyplňujeme nějaký formulář s obvyklým množstvím důležitých informací.V kanceláři to funguje tak, že si postupně poposedáváme blíž a blíž. Po asi 40 minutách jsme na řadě. Říkám, kam chceme lístek. Něco klepe do počítače. 81 Rs na osobu v 7.15 ráno, z nádraží Nizamudidn. Platím. Indián ale ode mne chce potvrzení z banky o výměně rupií. Říkám, že nemám, že nám ho na letišti v bance nedali. Tak mne posílá s formulářem k nějakému jinému úředníkovi, prý ať to podepíše. Indián tam hodil hada a je to vyřízený. Máme jízdenky na vlak do Agry na 21.2.2007. Chtěli jsme ale na 22.2. Takže znova vysvětluji Indiánovi, že chceme jízdenky až na následující den, že nám dal špatný den. Bez řečí je vyměňuje a my konečně opouštíme nádražní budovu.

Tuktukářů před nádražím   Poloprázdná ulice   Kráva jde po ulici
Tuktukáři před nádražím   Poloprázdná ulice   Kráva jde po ulici

      Před nádražím na nás opět všichni pokřikují. Tuktukáři, že nás odvezou kamkoliv. Přecházíme silnici zpět na Main Bazaar a kupujeme u jednoho stánku balenou vodu. Za 17 Rs dva litry. Kontroluji neporušený uzávěr a datum použitelnosti. Vedle jsou naháněči do restaurací. Tak to jdeme do jedné zkusit. Gába si dává čapáti a nějakou uho omáčku – massala. Já zkouším něco jako zeleninové rizoto a tomato massala. Je to celkem dobrý, ale je v tom nějaké koření, co nemám rád (asi lemon grass). Stálo to všechno dohromady 105 Rs. Čapáti jsou něco jako těsto na picu, upečené v kameninové peci. Hladká mouka s vodou. Syrová placka se hodí dovnitř pece, a když spadne dolů, tak je upečená. Massala je taková podivná neforemná kořeněná omáčka, směs zeleniny, sýra a asi ještě něčeho dalšího.
      Jdeme zpět směrem k hotelu po Main Bazaar. Gába, že by si koupila sárí. Tak zalézáme do jednoho obchodu. A už prodavač rozhazuje štočky látky po lavici. Fialový, červený, starorůžový, vínový, zelenkavý. S menšími zlatými vzory. Větší zlatý lemování. Já bych si v takové spoustě zaručeně nevybral. A ceny jsou od 250, 350, 1000 až do 2000 Rs. Gába si konečně vybírá celkem hezké sárí vínové barvy s drobnými zlatými vzory po ploše a větším zlatým lemováním na okraji. Za 350 Rs. Okraj je tak nějak křivě ustřižený, jako když roztrhnu noviny. No problem, prý to tiller za 20 Rs zaentluje. Ale pod sárí prý patří taková suknice univerzální velikosti a blůzka - čólí. Za 200 Rs vzal tiller Gábě míry a že prý to bude za 2 hodiny ušitý. OK, platíme.
      V jedné z postranních uliček je internet za 15 Rs za hodinu. Sice je pomalý, ale na email to stačí. Mezitím se setmělo. Po hodině se zvedáme a pokračujeme v obhlídce okolí. V jednom obchůdku malují hennu. To je něco pro Gábu. Chtěli 100 Rs za vzor na ruku. Nakonec se dohodli na 50 Rs za menší vzor. Trvá to dost dlouho. Malují to fakt pěkně. Jedna Indka si nechává pomalovat celé obě ruce. Po necelé hodině. Hlína sama opadá. Vzor ještě přetřou nějakým olejíčkem. Během čekání jsem dal okolo jdoucímu žebrákovi 2 Rs a mluvil jsem s jedním Indiánem. Prý je ze severu, z Kašmíru. Je tu kvůli práci - směnárník. Hned mi nabídnul, že mi vymění dolary za rupie. Nabízel dokonce velmi slušný kurz. Zatím nepotřebujeme. Vracíme se zpět pro ušité čólí a suknici. Je to celkem hezky ušitý, i když trochu fest. Jenom nechápu, jak se bude Gába do těch 7-mi metrů látky balit. Vracíme se na hotel. Dáváme polévanou sprchu a spát. Přeci jenom ten časový posun a jiné klima je znát na únavě.

Příprava naší večeře   Obchod s hadrama   Malba Henou na ruku
Příprava naší večeře   Obchod s hadrama   Malba Henou na ruku

Den 1. Den 2.    20.2.2006 (pondělí)Den 3.