Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 18. Den 19.   9.3.2006 (čtvrtek) Den 20.
Vlakem do Hyderabadu a Charminar
- Andhra Pradesh -

      Pokud si dobře vzpomínám, tak šla Gába za noc třikrát na záchod. Jsme domluvení, že se vždy probudíme navzájem, aby nám někdo mezitím nezkontroloval věci. Okolo šesté ráno už začínají chodit prodavači kofíí-téé. Gába si kupuje oloupané vajíčko natvrdo. Nosí to v takové ošatce. Snad z toho nechytne nějakou salmonelu. Dáváme nějaké to kafe. Občas vlak zastavuje v nějaké důležitější stanici. V jedné Gába vybíhá ven a kupuje placky a věnečky bez omáčky. Chutná to jako něco mezi bramborákem a karbanátkem. Skoro na půl hodiny se tu zastavil opravář kufrů. Tomu mladšímu Indíkovi, co s námi cestuje, zlobí zip. Tak mu na něm opravář vyměnil jezdce. Taky vlakem občas procházejí zmrzlináři. Ale zmrzliny jsou takový podivný, asi už několikrát rozmrzlý a znova zmrzlý. Indíci k tomu vždy čuchnou, než to začnou jíst. Během dopoledne vystoupila ona tříčlenná rodinka krátce na to i ten starší pár. A tak jsme v kupé sami.
      Za posledních 24 hodin jsem už byl po čtvrté na záchodě na velký. Člověk si na ty turecký záchody zvykne a nakonec jim i tady v Asii dává přednost. Už jsem se naučil perfektně zvládat techniku obrátit kalhoty naruby do sebe, abych je nevymáchal po zemi v něčem, co tam zůstalo po předchozích návštěvnících. Je to s podivem, že konzistence je hutná (totální průser byl akorát Khajurahu, zatím). Spíše mne zaráží to množství. Řekl bych, že toho ze mne odchází mnohem víc, než jsem snědl. Asi se to tím neustálým natřásáním na kolejích tak nějak sesouvá dolů J. Přejížděli jsme po mostě jistě dva kilometry dlouhém, přes nějakou řeku (možná to byla Gudavari). Přímo pod začátkem mostu byl banánový trh. Takových banánů jsem ještě nikdy neviděl na jednom místě pohromadě. Plno cyklistů s dvěma až čtyřmi banánovými trsy přidělanými po stranách kola připraveni vyrazit za odběratelem. Celý to bylo zelenožlutý. Bohužel se mi to nepodařilo vyfotit.
      Venku ubíhá poměrně jednotvárná krajina. Většinou jsou to rýžová pole. Chodí po nich Indíci a stříkají je nějakou chemií. Vypadají jako mravenečci. V každé zastávce, kde zastavíme, se divadélko s žebráky rozjíždí nanovo. V okolí železnice, ale občas i přímo v kolejišti, to doslova žije. Suší se prádlo a kravince na topení. Chudáci mají postavené rákosové anebo vepřovicové chatrče. Pasou se zvířata. Krávy, prasata, slepice a kozy. Jedinou zvláštností, co jsme viděli za celé odpoledne, asi hodinu po tom co jsme projeli Warangalem, byl takový obrovský skalní masív a na něm nějaký chrámek. Masív vypadal jako obrovský, jednolitý blok kamen, jistě několik kilometrů dlouhý a vysoký dobrých 300 metrů. Úplně vyčníval z okolní rovinaté krajiny.

Dělníci opravují koleje   Nádraží Jangaon   Podivná hora s chrámem
Dělníci opravují koleje   Nádraží Jangaon   Podivná hora s chrámem

      Asi tak v šest večer konečně přijíždíme do Secunderabadu. Skoro všichni zbývající cestující jako na povel vystoupili z vlaku. Radši se ptáme, ale máme prý zůstat v klidu sedět, že prý další stanice je konečná Hyderabad. Venku se začíná smrákat. Projíždíme okolo obrovského jezera Hussain Sagar na jedné straně a panelového sídliště na straně druhé. Po asi dalších 30 minutách už za tmy konečně po dlouhých 32 hodinách vystupujeme z vlaku v Hyderabadu. Odmítáme nosiče, který mermo moci chce nést naše bágly a teprve po hodné chvíli pochopil, že opravdu s námi žádný kšeft neudělá. Opouštíme nádražní budovu a tuktukáře už ani nevnímáme. Je to prostě součást celé Asie. Je tma, ale ulice jsou celkem osvětlené pouličními lampami a světlem z otevřených obchodů. Vydáváme se hledat náš hotel, podle mapky v LP. U jednoho pouličního prodejce kupujeme dvě okurky. Chce 3 Rs za kus. Nabízím mu 2 Rs za kus, protože už nemáme žádný drobný. Indík ale chce 5 rupek. Tak mu vysvětluji, že nemám víc, než nabízený 4 rupky v drobných. Nakonec souhlasí a my kupujeme oloupané a mírně osolené salátové okurky.
      Po asi 15 minutách chůze, kdy několikrát před námi vyloženě zabrzdil nějaký tuktukář, že my jsme ti, co zrovna potřebují někam odvézt, přicházíme k poště. Hned za poštou by měl být námi vyhlídnutý hotel Shuhail. Podle LP by tam měly být pokoje od 200 Rs za noc. Hotel vypadá jako HOTEL. To znamená, že je tam velký vstupní atrium, recepce a v ní sedí recepční s kravatou. Ptáme se na volné pokoje. Mají a ukazují nám ceduli, kde jsou uvedený ceny ubytování. Single room za 200 a double za 375, bez klimatizace. Za 475 prý luxusní pokoje s klimatizací. Tak si je necháváme ukázat. Nejdřív ten luxusní. Jsou tam ručníky, televize a klimatizace. Necháváme si ukázat ten standardní pokoj. Vypadá čistě. Prostěradla, teče voda, ale ventilátor na stropě, když jsem ho zapnul, tak se ozve žentour. Ukazuji na ten ventilátor a říkám, že je rozbitý. Ať nás zavede do stejného pokoje s funkčním ventilátorem. OK, souhlasí a odvádí nás do třílůžkového pokoje, ale prý za cenu dvoulůžkového. Prostě oni to na nás pořád musejí zkoušet.
      Dole v recepci zapisuji standardně požadované údaje do knihy návštěv a platím 375 Rs za jednu noc. Specialita tohoto hotelu je check out 24 hodin. Tak se na to ptám a funguje to tak, že když jsme přišli do hotelu dnes v 19.30, tak ho musíme opustit zítra do stejné hodiny. Super, neboť náš vlak jede zítra večer před 8 hodinou a tak můžeme celý en nechat naše bágly bez problémů na pokoji a ještě si před odchodem na vlak dát sprchu. Vracím se zpět na pokoj. Vybalujeme čisté věci, dáváme sprchu. Je to super pocit, cítit necítit se ulepený od potu a špíny. A vyrážíme ven z hotelu je krátce před 8 večer. Podle LP by měl být do 21-té osvětlen Charminar. Mapka v LP je celkem podrobná a tak naviguji směrem k tržišti Mozamdžahi. Kousek od hotelu zkoušíme tuktukáře. Indík, takový dobře živený muslim s černou čepičkou na hlavě chce za odvoz 50 Rs. Já nabízím 30 Rs. nakonec oba souhlasíme na 40 rupkách. Jedeme nočním městem. Všude panuje čirý ruch. Obchody jsou otevřený, prodavači obsluhují zákazníky.

Charminar - čtyři věže   Zubařské kliniky   Charminar - čtyři brány
Charminar - čtyři věže   Zubařské kliniky   Charminar - čtyři brány

      Po asi 15 minutách jízdy, přijíždíme k osvětlenému Charminaru. Čtyři oblouky a zároveň čtyři věže – minarety, tvoří vlastně jedenu bránu do čtyřech světových stran. Postavil jí Muhammad Qulin Kutb Šáh v roce 1591 a je vysoká úctyhodných 51 metrů. Vyndávám foťák z brašny a hned se kolem mne seběhlo asi 6 výrostků a už se po něm sápají. Nic. Prudce se otáčím a oháním do vzduchu. Rychle jdu o kus dál s jednou rukou na foťáku a druhou na brašně. Snažím s udržet a nerozmazat noční kompozici. Několik fotek se mi nepovedlo, protože ti zvědaví Indíci mermo mocí lezou před objektiv. V jedné ze čtyř ulic vybíhající od Charminaru je několik zubařů. Honosně označovaných Dentist Clinic. Okolo Charminaru je obrovský trh. Hlavně s ovocem a zeleninou. Tak kupujeme meloun. Ukazuji na jeden tak akorát velký. Říkám, že ho chceme jíst teď. Kývá hlavou a zkouší jak který zní. Jeden nám ukazuje. Souhlasíme. Bere do ruky takový obrovský nůž a vyřezává nám ze středu trojúhelník, aby nám předvedl, že je zralý a akorát na jídlo. Sedáme si na obrubník hned vedle oněch hromad melounů a krájíme kapesním náš meloun nožem na kousky. Celý jsme ho tam snědli. Prodavači melounů nás tak trochu asi měli za exoty. Koukali se na nás a usmívali se.
      U jednoho obchodu kupujeme vodu, abychom si aspoň trošku opláchli ulepené ruce a pečivo z listového těsta. 3 kusy za 10 Rs. Jíme ono koupené pečivo a jdeme pomalu zpět k našemu hotelu. Ulice, po které se vracíme je něco jako Main Bazaar. Obchod vedle obchodu. Sárí, obleky, boty, kufry a šperky. Samozřejmě, že Gába si to nenechává ujít a každou chvilku se zastavujeme. Jeden pouliční prodavač tlačí na svém vozíku něco, co nás zaujalo. Zkoušíme se s ním domluvit, ale nějak nám to nejde. Ochutnáváme. Jsou to asi arašídy obalené v cukru. Tak kupujeme jedny bílé a jedny červené. Po 10 Rs za kus. Přecházíme most přes řeku. Na některých místech lidi spí přímo na ulicích. Po hodině chůze nočním městem jsme opět u tržiště Mozamdžahi. To už by mělo být k hotelu kousek. Zatáčíme z hlavní ulice do vedlejší a na první pokus nás vedu k hotelu Shuhail (asi přeci jenom mám dobrý orientační smysl, nebo že by to bylo štěstí…). Na pokoji dáváme ještě rychlou sprchu a pak chvilku píšu deník s dnešními zážitky. Zítra touhle dobou už budeme opět ve vlaku ve směru do Pune. Okolo 11 jdu i já spát.

Trh s melouny   Prodavač oplatků   Volové zapřažení do vozů
Trh s melouny   Prodavač oplatků   Volové zapřažení do vozů

Den 18.  Den 19.   9.3.2006 (čtvrtek) Den 20.