Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 17.  Den 18.   8.3.2006 (středa) Den 19.
Vlakem z Culcutty do Hyderabadu
- West Bengal, Orissa -

      Vstávám v půl osmé. Gába prý vstávala už po šesté a šla se projít po okolí. Koupila banány a opět kafe do keramického hrníčku. Původně chtěla koupit čapati, ale tam měli ještě zavřeno. Balíme bágly. Skočil jsem si na recepci hotelu. Právě tam ten kluk vypálil moje CD-čko. Musím věřit, že tam ty fotky jsou, a že je taky přečtu. Posledních pár věcí je zabaleno a můžeme vyrazit z hotelu. Tu jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl vzít kartu z recepce a tak se tam hnedka ještě vracím. Člověk se tu musí mít pořád na pozoru. Málem jsem mohl přijít o 1 Gb kartu za 2000 Korun. Kdybych si o ní neřekl, tak by mi jí ten Indík zaručeně nedal. Bereme bágly a odcházíme z hotelu. Před hotelem na ulici dělají něco na ohni. Vypadá to jako lívance. Tak to jdeme zkusit. Ptáme se za kolik. Indík něco odpovídá jako čtyři kusy za 12 Rs. OK, souhlasíme. Dostáváme čtyři kousky do papírového pytlíku. Chce 12 Rs. Ale je to dobré. Kousek od hotelu zkoušíme chytnout taxíka na nádraží Howrah. Je to za řekou, asi 6 km daleko. Řidič chce 80 rupek. Nabízím 50 rupek. Kroutí hlavou a nechce slevit, že se jim to prý nevyplatí. Tak jdeme dál. Další chce pro změnu 100. A další 90. Jeden dokonce, když jsem řekl Howrah railway station, tak kroutil hlavou a odjel, aniž by vyslovil cenu. Jsme na Maidanu a jdeme směrem k nádraží. ,Gába už začíná remcat, že už jdeme moc dlouho a že jsme měli vzít ten taxík za 70 rupek a že je už vedro a tak podobně. Nakonec se nám podařilo chytit taxíka kousek od Bati za šílených 80 rupek.

Ti nejchudčí spí přímo na ulici Culcutty   Nádraží Howrah - Culcutta   Opravář kufrů
Ti nejchudčí spí přímo
na ulici Culcutty
  Nádraží Howrah - Culcutta   Opravář kufrů

      Nasedáme a jedeme. Po 15 minutách cukavé jízdy mezi křižovatkami přejíždíme most Howrah. Je to vlastně jeden mohutný ocelový oblouk přes celou řeku, dlouhý okolo půl kilometru. Hned za mostem je vlakové nádraží. Před hlavním průčelím je jistě 50 žlutých taxíků. Vystupujeme i s bágly a jdeme dovnitř. Je tam i na Indii dost lidí. Zkoušíme se ptát jednoho policajta, odkud jede vlak do Hyderabadu. Přistupuje nějaký Indík a slušnou Angličtinou nám říká, že náš vlak jede z vedlejší budovy. Prý musíme vyjít ven z této budovy a asi po 200 metrech vlézt do té další a tam se znova zeptat. Něco o dvou budovách psali i LP. Tak vycházíme opět ven, proplétáme se mezi taxíky a přibližně po 400 metrech vcházíme do druhé, nové nádražní budovy. Na displeji svítí číslo našeho vlaku, čas odjezdu a nástupiště. Máme přibližně jeden a půl hodiny do odjezdu. Usedáme na lavičku, báglama mezi námi. Dopisuji deník. Gába nám koupila v automatu Nestle kafíčko. Za 7 Rs. Občas se u nás zastaví žebráci. O půl jedenáctý konečně ohlašují, že náš vlak přijede na nástupiště číslo 19. Samozřejmě, kdyby to neohlašovali taky anglicky, tak by jsme tomu nerozuměli. Jdeme na ohlášené nástupiště. Vlak tam sice ještě není, ale již ho přisunují. Přímo na nástupišti, u jednoho prodejce, kupuje Gába řetěz, neboť ten 20 cm řetízek, co má z Čech je dost na nic.
      Usedáme na naše místa. Tentokráte máme spodní a prostřední sedadlo. Přiděláváme bágly pod spodní sedadlo ke kovovým hákům pomocí visacího zámku a řetězu. V 11 hodin, přesně na čas, vyjíždíme. Cesta do Hyderabadu má trvat nějakých 31 hodin. To znamená, že by jsme tam měli být někdy po sedmé večer. Vodu na pití máme a k jídlu jsme nakoupili sušenky a mandarinky. K nám do oddílu usedla nějaká Indická rodinka s dítětem. Po třech hodinách přistupuje takový starší asi manželé a chtějí na místa, kde už sedí ona rodina. Ale nějak to moc neřeší. Prostě se smrsknou a vejdou se všichni. Taky tu chodí průvodčí. Není mi jasné proč, ale chodí tři za sebou a každý z nich chce ukázat lístek. Nedůležitější z nich je asi ten poslední. Má vyjetý z počítače seznam všech cestujících, pečlivě kontroluje lístky a odškrtává si kdo tu je. Za celou cestu kontrolovali lístky podle seznamu 4 krát. Krajina venku je dost jednotvárná. Kupujeme buráky na loupání. Zkoušíme taky něco jako veg karbanátky. Jsou celkem dobrý a tak je kupujeme ještě jednou. Ale asi u jiného prodavače, neboť tyhle pálí jako čert.

Děti si živí uklízením za jízdy   Čekání na vlak   Prodavač Kofíí-Téé
Děti si živí uklízením
za jízdy
  Čekání na vlak   Prodavač Kofíí-Téé

      Prostě nuda a neubíhá. Zkouším chvilku dopisovat deník, ale moc to nejde. Párkrát kupujeme kafe. Do plastových kelímků. Je to spíš mlékovoda s kafem. Ti starší manželé si dávají čaj. Čaj se zalévá tou samou mlékovodu. Během dne, až do večera projde okolo nás pěkná sbírka kuriozit. Je to sice hnusné označení, ale výstižné. Žebračky, žebrající děti, děti co zametou podlahu a pak za to chtějí rupku, invalidé s nohama ve tvaru koňských kopyt a rukama jako ET, bez nohy, slepý v doprovodu dítěte, žebračky s dítětem v náručí, invalida s kovovými úchyty místo rukou, invalidní děti a já už nevím co. Ale vždy se najde někdo, kdo jim dá aspoň nějakou tu rupku. I my jsme měli pro tyto případy už připravený drobný jedno a dvou rupky. Večer přerovnáváme bágly a já do svého ukládám foťák. Opět je přiděláváme pod sedadla a pro jistotu je zamykáme na oba řetězy k hákům. Někdy k večeru uleháme hlavou směre k oknu, nohama do uličky a spíme přikrytí prostěradlem. Sandály pod hlavou, spolu s batůžkem a frískou místo polštáře. Gába uprostřed a já dole, přímo nad bágly. Jo málem bych zapomněl, Gába měla dneska svátek a tak jsem jí koupil místo pugetu dvě oloupané okurky se solí. Ta sůl je asi mořská a je smíchaná s nějakým kořením. Je taková narůžovělá a mírně pálivá. Snad se nám ji podaří koupit a přivézt domů.

Cestování na černo   Poměrně nezajímavá krajina kolem   Náš vlak je dlouhý
Cestování na černo   Poměrně nezajímavá
krajina kolem
  Náš vlak je dlouhý

Den 17.  Den 18.   8.3.2006 (středa) Den 19.