Indie 2006 Seznam dnu Mapa Indie Fotogalerie Ceny v Indii Odkazy Gábina Packová & Tomáš Rak

Den 16.  Den 17.   7.3.2006 (úterý)   Den 18.
Culcutta - Dům Matky Therezy a Khalighát chrám bohyně Kálí
- West Bengal -

      Vstáváme odpočatí v 7.30. Záchod, sprcha a zuby. Gába se baví s jednou Japonkou, co taky bydlí v tomto hotelu. Chodí jako dobrovolnice do Domu Matky Therezy. Jsou tu už několik měsíců. To obdivuji. Je nemocná a proto zůstala dneska v hotelu. Není to tak daleko. Pěšky asi 15 minut. V recepci dávám nafocenou kartu, aby mi jí vypálili. Jako normálně, jeden originál a jedna kopie. 60 Rs za jedno i s médiem. Jedno z mnoha přání, proč chtěla jet do Indii, tak bylo podívat se právě do Domu Matky Therezy. Chtěla se informovat, zda by bylo možné tam případně zůstat pracovat po nějakou dobu jako dobrovolnice. A tak vyrážíme. Směr podle LP. Teď už můžeme používat nejen ten překlad do Češtiny (který je trošku zastaralý), ale i tu Anglickou verzi, která je aktuální a hlavně obsahuje názvy co nejsou tak dementně přeložený. Jdeme úzkými uličkami starého města. Bída, chudoba, špína, i když menší než v Delhi. Rikšáci - běžci, cyklorikšáci, vozejky, žebráci a děti. Žebračky s dítětem v náručí, to je asi ten nejsmutnější pohled. Je opravdu těžké to ignorovat a nedat každému nějakou tu rupku. Mají tu taky takový speciální tříkolky. Něco mezi automobilem a tuktukem. Je to pick up. Buď na tom vozí náklad a nebo jsme viděli i verzi upravenou pro přepravu lidí – takový jako mikrobus.
      Po 20 minutách jsme na ulici, kde by měl být Dům Matky Therezy. Jezdí po ní tramvaje. Zkoušíme se ptát, kývají hlavou a ukazují směrem, kterým jdeme. Po dalších asi 15 minutách se dostáváme do míst, kde je asi 20 obchodů s motorkami, motory, náhradními díly třeba i na tuktuky. Je velmi zajímavé, pokukovat, jak na ulici opravují zdánlivě neopravitelné. Jeden převíjí vinutí u elektromotoru. Přímo na koleni. Jiný zase opravuje asi nabouraný chladič. Používá k tomu kladivo, šroubovák a pájku. Prostě v Indii není nic neopravitelné. Znova se ptáme. Nějak jsme to přešli. Vracíme se stejnou cestou zpět. Konečně jsme v jedné úzké uličce našli ten správný vchod do Domu Matky Therezy.
      Je to takový šedivý, i když zachovalý třípatrový dům. Na dveřích je cedulka OUT – Matka Thereza je mimo… Sundáváme si sandály. Chvilku sedíme u hrobu Matky Therezy a rozjímáme. Ve vedlejší místnosti je její malé muzeum, pár fotografií, plechový talíř, lžíci, boty a taky několik vlastnoručně psaných dopisů… Na závěr se zapisujeme do návštěvnické knihy. Je vedro a mne se trošku zatočila hlava. Sedám na dřevěnou lavici na nádvoříčku domu před muzeem a odpočívám. Gába se jde zeptat jedné sestry, která sedí jako dozor u hrobu Matky Therezy, co to obnáší být zde jako dobrovolný pracovník a starat se o nemocné. Je prý několik poboček, ve kterých je možné nastoupit jako dobrovolný pracovník. Musí se absolvovat něco jako vstupní pohovor s matkou představenou. Dobrovolníci chodí většinou pomáhat jednou, dvakrát týdně po dobu několika měsíců. A ještě několik dalších informací. Opouštíme Dům Matky Therezy. Ulicemi staré Culcutty se snažím dojít na Maidan. Je velmi zajímavé pozorovat běžné chování Indů na ulici. Jak nakupují maso, kopají kanalizaci a nebo se myjí. Dostali jsme se do oblasti, kde nabízejí v obchodech luxusní zbožím. Hadry, nábytek, boty a tak podobně. Před vchodem stojí většinou portýr a otvírá potencionálním zákazníkům dveře do klimatizovaných obchodů. Skoro bez bloudění jsme se dostali na Maidan.

Rikšáci s povozem   Prodej masa na ulici   Nákladní tříkolka
Rikšáci s povozem   Prodej masa na ulici   Nákladní tříkolka

      Přicházíme k muzeu umění, včera bylo pondělí a měli zavřeno. Před muzeem dáváme ty samé nudle jako včera a taky kolu. Vpravo od restaurace je něco jako zahradní posezení pro hosty. Tak si tam sedáme a obědváme ony veg chowmin. No a já dávám ještě jedny. Je to jedno z mála jídel v Indii, co mi opravdu, ale opravdu chutnalo (a to nejsem v jídle nějak vybíravý). Fakt za deset rupek, to je zadarmo. Posilněni jídlem chceme jít dovnitř muzea umění. Jeden Indík, co stojí u dveří do muzea a dělá jako, že něco dělá, nás posílá pryč. Je zavřeno a otvírá se až ve 3 odpoledne. Vypadá to, že dole instalují nějakou výstavu obrazů. Tak se otáčíme a chceme odejít. Tu přichází jiný Indík. Takový děda, že prý je otevřeno, jen musí sehnat hlídače. Máme prý chvilinku počkat. Vstup je 5 Rs za osobu. Věci musíme nechat dole u pokladny. Jako potvrzení dostáváme takovou kulatou kartičku, minimálně 10 let starou, ušmudlanou. Jdeme po schodech do prvního patra muzea. Jsme jediný návštěvníci v muzeu. Po celou dobude jde s námi hlídač. V tmavých místnostech rozsvěcí světla a pouští ventilátory. Původně jsem myslel, že muzeum moderního umění nebude pro mne, neboť já těm flekancům, co se dneska malují nerozumím. Ale ono to byla sbírka historických kousků. Staré koberce – gobelíny, obrázky, obrazy a miniatury, sárí a výrobky ze slonoviny. No v Indii mají všechno In, jak by řekla Halina Pavlovská. Dokonce se mi i dva tři obrazy vyloženě líbí. Po asi 2 hodinách se vracíme k pokladně v přízemí. Gába kupuje dvě pohlednice. V muzeu prodávají také pastelky, barvy a štětce. Děda se vyptává odkud jsme a něco povídá o tom, že asi před 10 lety tu byl Český prezident a byl se podívat tady v muzeu. Dávám mu kartičku a on nám vrací naše věci. Vypadají, že nic nechybí. Ani foťák nevypadá, že by si s ním někdo hrál.
      Chceme se podívat do Khalighátu – chrám krvelačné bohyně Kálí. Podle mapy by mělo být asi tak 500 metrů daleko metro. Tak jedeme k němu. Vstupujeme dolů po schodech. Je tam šílená fronta na lístky a nesmí se tam fotit. Vzdáváme to a zase jdeme ven. Zkoušíme taxi. Chceme odvézt ke Khalighátu. Indík chce 70 Rs. Ne, kroutím hlavou a nabízím 30 Rs. nesouhlasí a nechce jít pod 60 Rs. Zkoušíme jiného a s tím jsme se nakonec shodli na 40 rupkách. Usedáme na zadní sedadla a taxikář vyráží. Po asi 10 minutách standardně zběsilé jízdy, jsme na místě. A opět situaci, co už jsme v Indii zažili a ještě asi párkrát zažijeme. Platím 100 Rs bankovkou. Taxikář mi vrací 50 Rs a čeká, rozmýšlí se. Když mám pořád nataženou ruku, tak ještě s těžkým srdcem a zkroušeným výrazem přidává zbývající 10 Rs bankovku. Před Khalighátem je jako obvykle tržiště se vším možným. Od jídla, přes různé amulety až po všelijaké cetky pro turisty. Žebráci a invalidi. U jednoho stánku kupujeme zelený kokos. Před námi ho otvírá mačetou a dostáváme brčka, kterými pijeme kokosové mléko. Škoda, že je teplý. Ještě se snažíme seškrábat bílou dužninu uvnitř kokosu, ale je jen slaboučká sotva dva milimetry. Pokládáme ho na zem k hromadě již vypitých a odhozených kokosů. Jdeme do Khalighátu. Ještě než jsme vešli do dvorany, už byl u nás nějaký Indík a něco na nás mluví. Nijak moc dobře anglicky. Neodpovídáme mu a vůbec si ho nevšímáme. Po chvíli toho nechává a odchází od nás.
      Ale už je u nás další. Jeho angličtina je dost slušná.On prý je brahmán a ukazuje nám šňůrku okolo těla, schovanou pod košilí. Vysvětluje nám, co znamená bohyně Kálí. Že je to krvavá bohyně, která vyžaduje každodenně zvířecí oběti. Vede nás okolo obětiště. Splachují tam vnitřnosti a krev z nějakého zvířete. Možná ovce nebo koza. Před dveřmi chrámu hlídají dva Indíci. Zrovna je chrám zavřený. Prý bohyně, když se jí obětuje tak si potom nepřeje být rušena. Taky se dozvídáme, že každý den tu vaří pro 2000 chudých lidí. Dává nám palcem rudou značku na čelo a na zápěstí nám váže barevnou šňůrku. Já jako muž na pravou a Gába jako žena na levou ruku. A už následuje to, co jsme očekávali od začátku. Vytahuje odněkud knihu – blok. Chce abychom tam napsali svoje jména a adresu a zemi, odkud pocházíme. Jsou tam jména, adresy a taky částky, které darovali. 2000Rs, 3000Rs, 100USD a tak nějak podobně. Lidé z celého světa. Pořád něco mele o tom, že to děláme pro ty chudé, kteří nemají ani na to jídlo. Ukecal nás. Dáváme 100 Rs. Jo tak to se ale brahmánovi vůbec nelíbí a pořád něco vykládá o tom, že je to málo a zase ukazuje jména, kteří dali horentní částky. Tak se nekompromisně otáčíme a jdeme pryč. Bez ohlédnutí. Tohle je fakt hustý, jak to s těmi bílými umí. Bylo vidět, že ty částky, které měli cizinci darovat Khalighátu, tam byly ke jménům dopsaná dodatečně. Jdeme po ulici mezi stánky s čímkoliv a odháníme neodbytnou žebračku s malým dítětem v náručí. Zkoušíme taxi k Fort William. Chtějí 100 Rs za odvoz. Nakonec na třetí pokus bereme taxi za 60 Rs. Tak je dřeme, že nic nevydělávají. Tenhle měl zapnutý taxametr a když nás vyhazoval před pevností, tak na něm svítila akorát částka 30 Rs. Pevnost je o ničem, neboť přes zeď okolo není nic vidět. Tak jdeme po Maidanu směrem k řece. Měly by tam být parky a hezký výhled na most Howrah. Na Maidanu roste sice tráva, ale je úplně suchá. Prostranství bohužel slouží jako veřejné záchody. Pořád je potřeba se dívat pod nohy, abychom nestoupli do nějakého Indického dárečku.

Na ulici perou prádlo   Ale i se myjí   Dopravní policajt
Na ulici perou prádlo   Ale i se myjí   Dopravní policajt

      Jsme u řeky. Stojí to taky za prd. Široká čtyřproudá silnice, koleje železnice a park šířky 20 m. Pak už je řeka. Přesto je dost plný. Hlavně mladých párů. Jdeme pořád okolo, protože to nemá cenu chodit dovnitř. Zkoušíme u jednoho ovocnáře koupit mandarinky. Chce 35 Rs za kilo a nebo 3 Rs za kus. O kousek dále kupujeme stejné mandarinky po 2 Rs za kus. Procházíme po takové divné ulici, kde hned vedle vysokých skleněných baráků jsou příbytky zhotovené z plechu a igelitu. U jiného zelináře kupujeme pro změnu meloun. Kilo za 12 Rs. takže náš dvou a půl kilový kousek stál 30 Rs. Je dopravní špička. Přejít silnici to chce hodně odvahy a velice dobrý postřeh. Na některých křižovatkách jsou semafory. Některé zase řídí dopravní policajti. Stalo se nám dokonce, že jsme náhodou přecházeli po přechodu na zelenou spolu s jedním policajtem a tu se vyřítil z hlavní na přechod tuktukář a skoro onoho policajta srazil. Ten si to nenechal líbit a dřevěnou holí, co tu nosí skoro všichni policisté ho přetáhl přes přední sklo. To se zase už nelíbilo tuktukářovi a začal zběsile na policajta troubit. A pomalu popojíždí vpřed. Prostě to je Indie.
      Jdeme zase okolo onoho autobusového nádraží. Kde jsme včera ráno vystupovali z autobusu. Opět procházíme okolo obchodní zóny. A opět se Gába zastavuje u Bati a kouká, jaký boty tam mají. Prostě to mi rozum nebere, proč ty ženský tak ulítávají na botách a na hadrech. Jak tak jdeme, podél těch lepších obchodů, tak se k nám přidává nějaký Indík. Takový postarší děda. A standardní otázky, odkud jsme, kam jedeme a jak se nám líbí Indie. Já už čuju nějakou kulišárnu. A taky jo. Prý je prodejce šál z Kašmíru. Hned vedle má obchod a ať jdeme s ním, že nám ukáže svoje zboží. Mne se nechce, ale Gába se nerozmýšlí a jde. Stejně nic nekupuje, neboť ceny začínají od 600 Rs a končí u 2000 Rs. Tak ji chytám za ruku a jdeme pryč. Po asi 10 minutách jsme na rohu ulice, kde je náš hotel Maria. Jeden Indík tam vaří kafe. Servíruje to do malých keramických kalíšků. Tak si Gába hned jedno kafe za 7 Rs kupuje. Už jenom pro ten ručně dělaný hrníček na najedno použití. U našeho již oblíbené ho obchůdku si Gába kupuje balíček papírových kapesníčků.
      Za 20 Rs. V recepci beru již vypálená CD s fotkami, a platím za ně. Plus ještě studenou balenou vodu a tabulku vychlazené čokolády. Je asi tak 5 hodin večer. Dáváme sprchu a jíme onen koupený meloun. Krájím ho mým kapesním nožíkem. Je dobrý, slaďoučký. Snědli jsme ho celý. A tak máme ulepený ruce a pusy. Pak jdu na hotelový internet. 20 Rs za hodinu. Kontroluji vypálená CD na počítači a zjišťuji, že mi to vypálili blbě. Kartu rozdělili na dvě různý CD, místo aby mi ji vypálili dvakrát na CD. Takže jim dávám další medium a chci aby mi to vypálili ještě jednou. Souhlasí a dokonce zadarmo. Po asi 10 minutách internet přestal fungovat. Tak se zvedáme a platíme 5 Rs a jdeme hledat nějaký jiný. Chvilku usedám a odpovídám na několik emailů. Gába tam zůstává skoro 2 hodiny. Já se jdu projít po okolních uličkách. Už je tma a některé uzounké a tmavé uličky nevzbuzují ve mne zrovna dvakrát dobrý dojem bezpečí. Obzvláště, když proti mně jde skupinka Indíků. Po hodině a půl se vracím pro Gábu. Trošku mi to dělalo problém najít onu internet kavárnu, kde jsem ji nechal. Vracíme se zpět k hotelu. U jednoho obchůdku mají čapati. Chtějí 3 Rs za kus. Nabízím 10 Rs za 4 kusy. Souhlasí. Jsou horké, právě upečené a moc dobré. Tak kupujeme ještě jedny. Na recepci hotelu se ptám, zda již mám vypálená CD. Prý budou ráno. Říkám, že odjíždíme z hotelu ráno po osmé. OK, no problem, budou vypálený. Na pokoji píšu deník. Gába usíná téměř okamžitě. Já asi tak okolo 11-té. Jo a ani jsem si vlastně za celý den neuvědomil, že mám dneska svátek. A Gabriely je hned zítra.

Odnes, co se jenom dá   Případně to odvez   Odnes, co se jenom dá
Odnes,
co se jenom dá
  Případně to odvez   Odnes,
co se jenom dá

Den 16.  Den 17.   7.3.2006 (úterý) Den 18.