 Den
12. 2.3.2006 (čtvrtek) 
Cesta vlakem z Varanasi přez Patnu do New Jalpaiguri
- Bihar -
Vstáváme v sedm hodin. Hygiena a balíme věci. Před osmou opouštíme hotel. Už je světlo. Jdeme úzkými
uličkami na hlavní třídu. S báglama se proplétat mezi spěchajícími Indíky je umění. Občas uskočit před protijedoucí
motorkou. Přicházíme na hlavní křižovatku, kde jsme už jednou byli. Je tam několik tuktukářů. Jeden se hned nabízí. Tak
říkám kolik za odvoz na nádraží. Prý 40 Rs. Každý. Mávnu rukou a zkouším jiného. S jedním jsme se nakonec dohodli na 20 Rs.
Nasedáme a už šlape. Sedíme na sedadle. Sedadla jsou však navržená pro místní. To znamená, že sedím tak napůl zadku. Levou
rukou držím batoh, brašnu s foťákem okolo krku a pravou rukou držím okolo pasu Gábu. Její bágl máme na klíně.
Asi za půl hodinky jsme na nádraží. Dávám rikšákovi 25 rupek. Ale stejně se mu to nějak nelíbí a chce 40 Rs. Už se s ním
nebavíme a jdeme dovnitř budovy. Gába se jde postavit do fronty pro ženy. V Indii mají totiž na velkých nádražích speciální
fronty. Pro ženy, pro cizince a pro válečné veterány. Je mnohem kratší, než těch 6 ostatních určené pro muže. Lístek máme
a tak se pomocí nadchodu dostáváme na naše nástupiště. Raději se 3 krát ptáme, než nasedáme do vlaku. Ve vnitř jsou prkenné
lavice. Každá lavice je očíslovaná pro 4 lidi. Ale většinou na ní sedí 5 až 7 Indiánů. Zůstávám sedět u báglů a Gába ještě
jde koupit kilo banánů za 30 Rs, kilo mandarinek za 20 Rs a tři balení sušenek. Vodu máme a tak tu cestu do Patny nějak
přečkáme.
Konečně se vlak rozjíždí. Celkem na čas. Postupně na jednotlivých stanicích přistupují další a další
kvanta lidí. Není mi jasný, kde se všichni pořád berou. Vlakem pořád procházejí žebráci, invalidé, invalidní děti a
prodavači kofí-tíí, papáje, pražených buráků a já nevím čeho ještě. Dva starší Indové, co seděli vedle nás si koupili
buráky. Prodavač jim to odvážil na přenosných váhách a jako ostatně většinu zboží jim to nasypal do připraveného kusu
novin. Loupají je přímo na zem. Za chvíli jsme jak ve chlívě. Občas na střídačku zavíráme oči a občas zase pozorujeme
krajinu za oknem. Projíždíme Biharem, jedním z nejchudších států Indie. Fotím. Ženy oblečené do nádherných sárí, špínu
kravský trus sušený na sluníčku.
V půl páté přijíždíme do Patny. První návštěvu věnujeme záchodům, který nám tak říkajíc neutíkají pod nohama. Před
nádražím je obvyklý kordón tuktukářů. Podle LP by měly být kousek od nádraží celkem dobré restaurace. Máme hlad a tak do
jedné vcházíme. Zkoušíme si objednat něco k jídlu. A kolu k jídlu. Tentokráte jsme to celkem trefili a šlo to jíst. Dáváme
kafe. Píšu deník.
Vlak jede až po desáté večer a tak máme dost a dost času. Je tu příjemně, ale asi nejsou zvyklí, že se
najíme a pak jenom sedíme u kafe. Jdu na záchod. Opět mám průjem a to jsem už myslel, že mne to přešlo.
Okolo půl osmé to už nevydrželi přichází šéf a ptá se, zda jsme už dojedli a dopili. Yes. V tu ránu máme na stole účet a
misku s párátky, cukr krystalem a zeleným kmínem. Platím. Jsou nervózní, aby se nás už zbavili. Ptám se na co se používá
ten kmín a cukr. Rozkousat pro lepší pocit v puse. Jsme zpět na nádraží. Obsazujeme jednu lavičku a já jdu koupit nějaké
sušenky a balenou vodu na pití. Záchod a čekáme. Vlak má jet ve 22.30. konečně přijíždí náš vlak. Na ceduli je název
cílové stanice New Jalpaiguri. Vedle dveří našeho vagónu je dokonce nalepený seznam pasažérů. Nevím proč, ale Indíci se
cpou do vlaku hlava nehlava. Máme místa úplně nahoře u stropu. Gába se přiobléká a já si beru flísku a prostěradlo na
přikrytí. Pořádně přivazuji oba naše bágly řetězy k sobě navzájem ke kovovým madlům. Foťák i s brašnou mám schovaný
hluboko v báglu. Několikrát jdeme na záchod. Vždy tak, že zbudíme toho druhého, abychom pořád dávali pozor na naše věci.
K ránu je trochu zima. Ale celkem jsme se vyspali. Zaručeně nesrovnatelně lépe, než cestou ze Satny do Varanasi.
|
